Blog

„Nezajedeme si do Berlína?“, ptal jsem se kamarádky koncem ledna. Kupodivu mi na to bez rozmýšlení kývla. Až následně jsem jí prozradil, že vlastně mířím na letiště, protože zde začíná má další cesta za sluníčkem, olivami a tzatziki. Jaké bylo mé překvapení, když mi oznámila, že letí také. 🙂

Berlín je v současné době skoro čtyřmiliónové město. Neztratím se tam? Naštěstí mám cestovatelského ducha, smysl pro orientaci, a navíc jsem v Berlíně shodou náhod každý rok. Vždy tam někomu dělám průvodce. Škoda, že mě nikdo nechce na provázení Římem, ten vysloveně miluji. I když jedna nabídka už tu byla, tak uvidíme… Ale zpět k Berlínu. Tím, že jsem tady už jako doma, řekl jsem si, že navštívím jen hlavní turistické body a mezi tím se budu toulat ulicemi a třeba mi cvrnkne do nosu něco zajímavého a pro mě zatím neobjeveného.

Co Berlín nezabije, to ho posílí

Berlín prošel velmi krkolomným vývojem. Byl hlavním městem Pruska, následně velínem pana Hitlera, rozpůlili ho betonovou zdí a v současnosti je to jedna z nejrychleji se rozvíjejících evropských metropolí. Centrum sice není příliš bohaté na starobylé památky, zato je symbolem moderního životního stylu v Evropě.

Berlín je zároveň jednou ze šestnácti spolkových zemí Německa a najdeme ho v severovýchodní části země. Leží na řece Sprévě a zabírá necelých 900 kilometrů čtverečních. V současnosti je Berlín druhým největším městem Evropské unie a mládež zde může studovat na třech univerzitách. Od roku 1990 je hlavním městem sjednoceného Německa a od roku 1999 zde sídlí i vláda. Tolik mé znalosti z dějepisu.

Pozůstatky na Berlínskou zeď najdete skoro na každém rohu. Zeď byla vystavena v srpnu 1961, vysoká byla až tři a půl metru. Vždy přemýšlím, na jaké straně se procházím – jestli jsem ve Východním Berlíně, který byl hlavním městem Německé demokratické republiky nebo v západní části metropole, kde vládl socialismus. Zeď byla stržena v listopadu 1989 a Berlín byl znovu sjednocen.

Prý se jedná o otevřené, nevázané a tolerantní město. Ale už dvakrát se mi při návštěvě stalo, že tu zrovna byly protesty. Jednou to byla malá skupinka radikální politické strany, která utíkala před policisty, kteří jim nestačili. Podruhé jsem viděl uzavřenou polovinu města, asi dvacet policejních antonů, ale nikde se mi nepovedlo dopátrat, co že se to dělo. Škoda, že má němčina není perfektní, budu na tom muset zapracovat…

Také jsem se dočetl, že je Berlín považován za evropskou Mekku nočního života. Bohužel vám tuto zprávu nemohu potvrdit, ani vyvrátit. V noci totiž spím a načerpávám nové síly na další poznávání.

Hlavní záchytné body navštíveny

Na Berlín jsem si vyčlenil dvakrát čtyři hodiny – před odletem a po příletu. Počasí bylo takové uplakané, chvíli jsem si nasazoval pláštěnku, za chvíli jsem ji zase schovával. Z hlavního nádraží, kam mě z Česka dovezl mezinárodní vlak, jsem se vydal kolem vládní čtvrti k sídlu prezidenta. Šel jsem po nábřeží Sprévy kolem vládní budovy (Bundeskanzleramt), další budovy, kterou jsem si pracovně nazval „kulturní dům“ (Haus der Kulturen der Welt) a dorazil jsem k zámku Bellevue (Schloss Bellevue). Vlajka vlála, pan prezident byl asi doma, ale nezamával mi. Udělal jsem jednu fotku a pozoroval hemžící se uniformované vojáky. Vůbec nevím, co se dělo, ale byli „v plné polní“ a nasedali do třech autobusů. Nebýt těch jejich zbraní, možná bych se i zeptal.

Kolem Vítězného sloupu (Siegessäule), který symbolizuje vítězství Pruska v prusko-dánské válce roku 1864, a spousty soch generálů a významných osob jsem přešel do parku, kde jsem se chvíli toulal. Navštívil jsem Růžovou zahradu (Rosengarten), ale v lednu žádné růže nekvetou. Objevil jsem tady i „hudební památník“ (Beethoven-Haydn-Mozart-Denkmal), kde byly busty takových hvězd, jako je Beethoven, Haydn a Mozart. Ponurá atmosféra mezi stromy, kapičky vody zachytávající se na holých větvích… cítil jsem se jak v hororu, a proto jsem raději rychle utíkal do civilizace.

Kolem ruského tanku (Sowjetisches Ehrenmal) se dostávám k Braniborské bráně (Brandenburger Tor), která je symbolem města. Původně sloužila jako městská brána, kde se platilo mýtné. Architekt se nechal inspirovat antickou Akropolí (tu za chvíli uvidím), kvadriga představuje řeckou bohyni vítězství Viktorii, která řídí vůz tažený čtyřmi koňmi, a symbolizuje mír. Další zastávkou byl Památník Holocaustu (Denkmal für die ermordeten Juden Europas), který tvoří 2711 šedivých betonových kvádrů různé výšky a rozkládá se na ploše více než 19 000 m². Škoda, že neumím létat. Z výšky má tato památka evokovat dojem vln.

O kontrasty není nouze

Budova Velvyslanectví České republiky je sice škaredá, ale v zápětí jsem si spravil chuť na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz), které je moderní částí města. Najdete tu kus Berlínské zdi, první semafor v Evropě, Chodník slávy, který je vzdálen 9269 km od toho nejznámějšího v Los Angeles, několik výškových budov i Sony Center s prosklenou střechou.

Objevil jsem také firemní prodejnu výborné čokolády Lindt, ale jen jsem mlsně koukal za výlohou. Odolal jsem (chce to nějakou tu plavkovou formu, chápete) a pro jistotu jsem i po městě chodil pěšky (asi osm kilometrů) a hromadnou dopravu jsem využil až při cestě na letiště (opět z hlavního nádraží, které sídlí hned vedle Spolkového sněmu).

Zbytek jsem si nechal na volnou chvíli po návratu (což je překvapivě už zítra), ať se mám na co těšit. Tak se těšte také, pokračování bude už brzy! 😊