Blog

Jupííí, jsem v Británii. Ale není to ta, kterou máme téměř za humny. Tahle je Nová a o něco vzdálenější…

Nová Británie je největší ostrov v Bismarckově souostroví, které patří Papui-Nové Guinei. Má tvar půlměsíce a rozlohu přesahující 35 000 km². Na to by mé tlapky zřejmě nestačily, proto jsem prozkoumal jen část ostrova, a to ještě za pomoci minibusu a lodičky. Němečtí misionáři po návštěvě Nové Británie tvrdili, že to bylo jediné místo, kde viděli lidi zavřené v klecích, připravené ke konzumaci. Ostrov pravých lidožroutů už na tuto tradici zapomněl a já jsem panda, ale nějaké lidi s sebou mám, a tak jsme se měli raději na pozoru.

Trocha anarchie na uvítanou

Je zvláštní, že jsem se během celé výpravy, kromě Dubaje a Singapuru, nesetkal s tím, že by letiště vlastnila autobusy. Tedy přistanete, vystoupíte po schůdkách a štrádujete si to přímo přes letištní plochu. Žádné zákazy, žádné natažené pásky, prostě jdete směr příletová hala (pokud tedy něco takového mají). Zavazadla nám přivezl traktůrek a i přes to, že zde pás na zavazadla byl, svou batožinu jsme si rozebrali přímo z vozíku. Proč si to komplikovat, že? 🙂

Náš hotel se nacházel v největším městě na ostrově s názvem Rabaul. Přesněji řečeno to bylo v nedalekém městečku Kokopo umístěném kousíček od pláže. Překvapením bylo, že se na pláž chodí přes golfové hřiště a vůbec nikomu to nevadí. Běhají tu i slepice. Moře ale ke koupání příliš nelákalo – při pobřeží bylo dno blátivé od sopečného popela nedávno vybuchlé sopky a také tu byly odpadky. Ale není tomu tak na celém ostrově. Kousek dál, u jiného resortu, bylo moře úžasné a zde jsem ho i vyzkoušel.

Procházky po pláži při východu sluníčka nebyly vůbec špatné. Posadil jsem se na palmu, která se nakláněla nad moře, a pozoroval sopku, zda nevypustí nějaký další čmoud. Při její poslední činnosti v roce 1994 bylo hlavní město Rabaul zasypáno vrstvou šesti metrů popela. Kupodivu a naštěstí však nezahynul ani jeden člověk.

Vstříc válečné historii i pohostinnosti místních

Další den jsme si udělali okružní jízdu nejen po vojenských památkách. Rabaul, v lokálním jazyce Kuanua, znamená mangrovníky, kterých jsme viděli kilometry a kilometry už při přistávání. Rostlinná společenstva jsou pro tyto stromy typická, stejně jako opěrné a dýchací kořeny v nadzemní úrovni.

Na místním trhu jsme nakoupili ovoce. Po přepočtu cen jsme jen nevěřícně kroutili hlavou – třeba kokos (který nám po vypití mléka rozsekli mačetou) jsme pořídili za 3,50 Kč, velký ananas za 7 Kč. Za stejnou cenu byl i trs banánů nebo mango. Co je však hlavní, ovoce tu chutná tak, jak má, ne jako u nás. Ta božská chuť bylo to jediné, kvůli čemu bych zde zůstal.

Vyzkoušeli jsme i moře pod sopkou. Díky termálním pramenům s teplotou 75–100°C byla voda opravdu teplá, vlastně až moc. Osvěžení se tedy sice nekonalo, ale za to nám náš průvodce v horkých pramenech uvařil vajíčka.

Další zastávkou, kterou jsme využili i jako pauzu na oběd, byl vrak sestřeleného letadla. Rabaul byl během války v Tichomoří v roce 1942 obsazen Japonci a stala se z něj nejvýznamnější japonská základna v celé oblasti. Spojenci při své pozdější ofenzívě tuto základnu obešli a zdejší stotisícovou posádku izolovali od okolí až do konce války. Obědy jsme měli v rámci zájezdu jako bonus a připravovali nám je hotely. Nic extra, ale úplně to stačilo – sendviče, vajíčka, ovoce a pití. Co víc si přát?

Roztomilí lidojedi k sežrání

Navštívili jsme také vesničku kmene Tolai, kde vládne matriarchát a kde mají vlastní mušličkové peníze. Počty jim moc nejdou a při dotazu na cenu se nestačíte divit vlastním uším. „Stojí to hodně, tisíc miliónů. Stojí to tisíc. Nebo milion.“ Náčelník v tom holt měl trochu guláš. Chcete-li se tedy dotazovat na cestu či vzdálenost, tady to raději předem vzdejte.

Viděli jsme i bunkr admirála Yamamota. Na japonské poměry je bunkr poměrně vysoký, navíc celý vyzdobený japonskými nápisy a náčrty. Admiral Isoroku Yamamoto zosnoval útok na Pearl Harbour a Američanům hodně ležel v žaludku (ne až tak překvapivě). 18. dubna 1943 odletěl Yamamoto z Rabaul na inspekční let. Američani už tehdy uměli dešifrovat japonské zprávy a věděli, kam se chystá, a tak jej na vedlejším ostrově Buganvile sestřelili. Pokyn dal prý přímo prezident Roosevelt.

Náš okruh po ostrově jsme zakončili návštěvou „garáže“ na válečné lodě, kterých zde bylo zaparkovaných pět. Místní průvodce/náčelník i se svým ochočeným prasetem byl super. Text měl naučený jako básničku a když ho někdo přerušil, nešlo si nevšimnout, jak si v duchu text přeříkává, aby věděl, čím má pokračovat. 🙂 Poslední památkou bylo válečné muzeum se spoustou zbraní.

Následující den jsme navštívili ostrov Duke of York, konkrétně část zvanou Mioko. Místní nás přivítali polynéským stylem, na krk jsme dostali čerstvé květy z buganvilií, které nádherně voněly. Vše bylo doprovázeno táhlými zpěvy v Pidžin Ingliš, jejímž základem je strategie „piš, jak slyšíš“. Večer nás čekaly Baining fire dance – ohňové tance. Tance jsou určeny k oslavování dobré sklizně, narození dítěte, přechodu chlapců do dospělosti či svatby, ale i k uctění zesnulých. Byl to velice náročný, ale krásný den…