Guinea-Bissau – malá země, velké zážitky

23.02.2018

Akim

Mé dojmy z návštěvy Guinea-Bissau, malé země mezi Senegalem a Guineou, jsou opravdu velkolepé. Délka zápisků tomu odpovídá, takže si vyhraďte dostatek času, pohodlně se usaďte, uvařte si šálek lahodného moku a pojďte se mnou vydat do říše vzpomínek.

Guinea-Bissau dříve bývala portugalskou kolonií a na starých sídlech je tento styl opravdu vidět. Údajně je také jednou z nejchudších zemí světa, ale to už jsem četl o tolika zemích, že tomu přestávám věřit. Hlavně když se podíváte na místní obyvatele (jejichž počet se pohybuje okolo dvou milionů), rozhodně vám to tak nepřijde. Nejsou podvyživení, ani v otrhaných hadrech, nikomu nic nezávidí, nenatahují ruku s očekáváním dárku a žijí si spokojený život.

Portugalská historie se nezapře

Největším městem a významným přístavem je hlavní město Bissau. Jeho průzkum jsem začal průjezdem kolem jediného mezinárodního letiště, které je vzdáleno 9 km od centra. Hned u něj na vás shlíží veliká socha Amílcara Cabrala. Viděl jsem parlament, prezidentský palác, jediný 5* hotel i Francouzské kulturní centrum, u kterého jsem se i naobědval.

plyšová panda Bagalio v Guinea-Bissau

Vánoce se tady očividně slaví s větším nasazením než v okolních státech. Na kruháku u prezidentského paláce stál velký Santa Claus, ale i Josef s Marií u kolébky. Po ulicích chodili mladíci, kteří prodávali umělé vánoční stromečky nebo třeba přepálené CD s místní hudbou.

Cestou k přístavu jsme projížděli kolem portugalské pevnosti Fortaleza de São José da Amura z 18. století, ve které je mauzoleum Amílcara Cabrala, intelektuála a politického vůdce bojů proti portugalským kolonistům. Opravdu nádherné byly staré portugalské koloniální domy. Připadal jsem si tu jak někde na Kubě (tam tedy byli spíše Španělé, aby mě někdo nepodezíral, že nemám přehled). Škoda jen, že se o místní budovy nikdo moc nestará, a svou největší slávu mají dávno za sebou.

Byl jsem se také podívat na místním řemeslném (turistickém) trhu. Měl jsem za úkol koupit magnetku z každé navštívené země pro jednu cestovatelku, která mě oslovila na Facebooku. Byl jsem ale v šoku. Na trhu mě hned česky oslovil jeden místní prodejce. Tamtamy mezi zdejšími státy fungují zřejmě dobře. Prý mu nějaký kamarád (asi ten, který si mě oblíbil v Senegalu) volal, že přijedu. Byl jsem tak konsternován, že mě ani nenapadlo zeptat se, jaký dostal popis, že mě hned poznal. Mladík v Čechách studoval vysokou školu, založil zde rodinu a chystá se k nám natrvalo. Vyptával jsem se ho i na naši zimu a prý se na ni špatně zvyká.

Doprava poněkud kostrbatá

Co vás v Guinea-Bissau určitě překvapí, jsou silnice. Takhle děravé se nevidí ani u nás, a to už je co říct. Také jsme přejížděli přes dva mosty a normálně se zde vybíralo mýtné. Všude kolem silnic (pohyboval jsem se na západní straně u moře) byly buď mangrovové porosty, nebo mangovníky, ale nejčastěji stromy, na kterých rostou kešú oříšky. Sice nebyla jejich sezona a cena se skoro vůbec nelišila od ceny, za kterou je koupíte u nás v obchodě, ale zase byly čerstvé a v originálním balení. Nakoupili jsme je při cestě tam i zpět na hranicích, stejně jako místní 40% pálenku z baobabu s názvem Babok. V městečku San Domingo, kde jsme se na chvíli zastavili, jsme ochutnali i baobabová cukrátka, která mě ale příliš nenadchla.

plyšová panda Bagalio v Guinea-Bissau

Další zvláštností v tomto státě byl prodej pohonných hmot. Nejen že zde byly klasické benzínové pumpy, ale i velký počet  „podomních prodejců“. Jak to vypadá? Před své obydlí si postavíte stoleček a na něm máte několik pet lahví naplněných právě pohonnými hmotami. Zřejmě je to určeno motorkářům – nedovedu si představit, že zde zastaví autobus, ten by asi vykoupil celou vesničku na rok dopředu a stěží by natankoval plnou nádrž. 🙂

Ostrůvky s dvojí tváří

Ostrovy Bijagos jsou jedním z mála nekomerčních míst na světě, jehož krásu přirovnávají dobrodruzi a vědci k vzdálenému souostroví Polynésie. Ostrůvky se nachází asi 60 km od pevninské části státu. Najdete zde 88 ostrovů a ostrůvků, z toho 20 obydlených. V roce byly 1996 vyhlášeny biosférickou rezervací UNESCO. Žije zde hroch obojživelný, kapustňák senegalský, krokodýli a mořské želvy. Labyrint odlehlých a obtížně kontrolovatelných ostrovů od roku 2000 často využívají jako překladiště pašeráci kokainu hlavně z Kolumbie. Fakt nekecám, podívejte se na mapu, jak je Jižní Amerika blízko.

Nalodění proběhlo hladce. Velká zavazadla, která nebyla na následující tři dny potřeba, se nechala ve střeženém autobuse a jen s příručními batůžky jsme nasedli do lodičky pro asi 25 lidí, kterou si pro nás přijel přímo majitel hotýlku, opět Francouz. Cesta do ráje trvala dvě hodinky a při cestě jsme mohli pozorovat nádherný západ slunce.

plyšová panda Bagalio v Guinea-Bissau

Těšil jsem se na 15minutový let malým letadlem nad souostrovím Bijagos (za cca 65 euro), ale bohužel prý byly nepříznivé větry. Z výšky mohly být pěkné fotky, tak snad někdy příště. Dvě spolucestovatelky se vydaly rybařit. Přivezly dvě velké barakudy, které nám byly připraveny k večeři. Také nám do našeho resortu přišla zatančit místní taneční skupina. Folklorní vystoupení to bylo vskutku pěkné. Jediná věc, která byla vadou na kráse, bylo to, že šíleně smrděli… Následně jsme se odebrali na pláž a udělali si táborák, abychom si mohli vychutnat odpoledne ulovenou rybu. Absence talířů a příborů nám přitom nijak nepřekážela.

Tradiční kultura v přímém přenosu

Jeden den jsme věnovali návštěvě dvou ostrůvků. Dopoledne jsme byli na odlehlejším Galinhas, kde obyvatelé stále žijí svým původním stylem života, založeném z velké části na zemědělství a rybolovu. Vzhledem k odlehlosti od pevniny tady lidé žijí trochu izolovaně, udržují rozdílné tradice. Ženy nosí sukně vyrobené ze slámy a rituální obřady se konají v maskách. Dalším zajímavým rysem je rituál mužské iniciace, která trvá sedm let. Na některých místech je tradice matriarchátu (ženy si vybírají muže).

Chtěl jsem se zde vyfotit, ale byla zde spousta dětí a nejsem si jistý, zda bych se ještě v pořádku vrátil do Evropy. Ale měl jsem u nich velký úspěch. Takový, že jsem se občas musel schovávat v batůžku…

Při návštěvě jedné „chaloupky“ jsem se ale musel smát. Byl zde záchod – keramická mísa, ale bez splachovací nádržky. A byla pěkně překryta slabým kusem látky, asi aby se moc neopotřebovala. Nahlédl jsem také do kuchyně, kde se právě připravovaly sladké brambory. Při cestě do této vesničky jsme potkali dva místní obyvatele, kteří nesli něco smaženého. Původně jsem myslel, že je to třeba něco na uvítanou pro nás. Ale ostatní spolucestovatelé se na to moc netvářili. Já bych ale nepohrdl, jen mi nikdo nenabídl. Byly to smažené krysy.

ijel přímo majitel hotýlku, opět Francouz. Cesta do ráje trvala dvě hodinky a při cestě jsme mohli pozorovat nádherný západ slunce.

Odpoledne jsme vyrazili na blízký ostrůvek Bubaque, který byl asi jen 10 minut jízdy od naší základny. Vždy záleželo na tom, zda byl příliv nebo odliv – buď jsme na loď nasedli u břehu, nebo nás převezl malý motorový člun nebo jsme šli kus vodou a nasedali jsme, až když byla voda po kolena. Prošli jsme si kousek ostrova a naším hlavním cílem byla návštěva místní školy, kde jsme panu učiteli předali sešity, pastelky, bloky a další nezbytnosti pro malé školáky. Za odměnu nám zazpívali svou hymnu (trochu zdlouhavě a falešně.) V místním supermarketu jsme nakoupili vodu a vydali jsme se zpět k lodi.

Odpočinek v ráji

Naše hlavní základna byla rájem. Na uvítanou jsme dostali míchaný alkoholický nápoj a pak dvě nádherné barakudy. Jídlo bylo opět tříchodové. Měl jsem to privilegium, že jsem měl jako jediný chatku umístěnou tak, že jsem i z postele koukal přímo na moře. Před chatou byl stoleček se židličkami – na relax a četbu ideální. Hned pod chatou byla naše soukromá pláž, kterou každé ráno čistili a uhrabovali. Východy a západy slunce jsem tedy měl z první ruky. Cestičky mezi chatami byly vysypány mušličkami. Bez bot se tudy tedy chodit nedalo, ale vypadalo to úžasně.

Jeden celý den mohl být věnován válení se a chytání bronzu. Ale protože já takové aktivity nepreferuji, vydal jsem se na průzkum ostrova. Využil jsem také posilovnu v přírodě a nové síly jsem čerpal na houpací síti. Potkal jsem i termitiště a spoustu ovocných stromů. Málem si mě ke svačince dala místní prasátka, ale ubránil jsem se. To já se nasvačil ve svém dočasném sídle. A abych nezapomněl na Čechy, dal jsem si bagetu a k tomu sýr Veselá kráva. Věřili byste tomu, že i tady seženete tuhle šmakuládu?

ijel přímo majitel hotýlku, opět Francouz. Cesta do ráje trvala dvě hodinky a při cestě jsme mohli pozorovat nádherný západ slunce.

Největší atrakcí však byl odliv a jedna zapadlá pláž. Tam jsem se hooodně naběhal! Chvíli jsem si připadal jak na Vánočním ostrově, kde se v určitém období vyrojí tisíce velkých krabů a jsou všude. Tak tady jich byly také tisíce, ale byli malí. Jenže jak ucítili chvění vzduchu nebo půdy, když jsem se pohnul, ihned utíkali nebo zalézali do děr.

Tak tedy poslední západ slunce a tradá domů. Návrat se neobešel bez komplikací v podobě rozbouřeného moře a zdlouhavých celních kontrol, ale nakonec opět vše dobře dopadlo.

A tím končí i má poslední cesta v roce 2017. Už teď se těším na ty nadcházející. Raději z té naší zimy vypadnu někam do teploučka, i když to tentokrát bude jen po Evropě…