Pionýři to dokázali – cíl je na dohled!
Jakmile jsme překročili rovník, šlo to ráz na ráz. Když přehlídneme fakt, že jsme všichni už k smrti unavení, pionýři se stále kazí a kluky klátí malárie za malárií, tak byla ta jižní polokoule vlastně už docela pohodička.
Po Keni jsme dorazili do Tanzanie, kterou určitě můžeme doporučit. Palmy, pestrobarevně oblečení masajové a taky Kili – ikonická Africká hora, kterou už jste určitě viděli alespoň milionkrát, kýčovitě vyobrazenou na tapetách a plakátech. Však víte, dole se pasou sloni a za nimi je zasněžený vrcholek Kilimandžára. A kdo tvrdí, že to nikdy neviděl, kecá! 😀
Místo opičáren safari
Na začátku kluci dokonce uvažovali, že by se vyšplhali až nahoru do výšky 5895 m n.m. Samozřejmě bez „motorek“, těm totiž chyběl kyslík už v Etiopii, natož tak nahoře. I když to bylo velmi lákavé, nakonec z výstupu sešlo. Je to totiž pekelně drahý. Vyjde to minimálně na 40 000 korun na hlavu… No tak jsme pobrali rozum do hrsti a raději vyjeli na safari.
Teda náš nápad to nebyl, popravdě nevíme, proč bychom se měli honit v džípu někde po nějakým poli a koukat na zvířata. To jim jako nestačíme my s Hakunou? Jsme trošku dotčené a uražené. Ale kluci pořád říkají něco o nějakém Simbovi, no nevíme, jestli je to jejich kámoš nebo kdo… každopádně až ho potkáme, budeme si muset promluvit o tom, kdo jsou hlavní hvězdy téhle výpravy.
Černobílý Mozambik
Po Tanzanii nás čekal Mozambik. Údajně země, kde nic není. No ale známe své lidi a informace, se kterými kluci dopředu přichází, se zatím na naší cestě spíše nevyplňovaly, než vyplňovaly. A jak to tedy je? Je to tady samá džungle, ale pak dojedete do města a hle – Evropa. Benzínky s klimatizací, kavárny, pizzerie,… Jako trošku jsme na to koukali, protože tohle jsme vážně nečekali.
No a stejně tak jsme koukali, jak kluci jeden po druhém postupně odpadávali. Malárie nás dostihla, teda je dostihla. Nás Hakunou ne, my jsme totiž odolné pandy. No ale nakonec se z toho po pár dnech a solidní dávce léků dostali, a mohli jsme pokračovat na pobřeží. A to vám povídám, to byla vážně pecka! Krásné písečné pláže a úplně prázdné. Byli jsme tam jen my. Konečně relax a odpočinek, jaký si po celé té cestě zasloužíme.
Pršelo nám štěstí?
Držte se – je to tady. Přes tu Svazijskou vstupujeme do Jihoafrické republiky. A víte, co to znamená? Že už budeme skoro v cíli. Akorát to je asi jediná radost, kterou máme, protože jsme do JARu přivezli déšť. Místní jsou nadšení (nepršelo už dlouho), my teda o poznání míň.
Jak by řekl klasik… lije, lije a lije. Jsme všichni totálně promočení a naše kožíšky by se daly ždímat. Celá cesta Jihoafrickou republikou by se v našem podání dala shrnout jako neustálé zastavování na benzínkách, kde se promočení alespoň na chvíli schováváme pod střechou a měníme motory u pionýrů. Vážně zábava. Ale zatneme zuby. To už dáme.
A dali jsme to. Urazili 15 000 kilometrů. Strávili 140 dní na těch rozviklaných a rozpadajících se motocyklech. A konečně jsme dorazili na Střelkový mys. Všichni. Ve zdraví. A jsme absolutně šťastní…
I když popravdě, už se taky těšíme, až se vrátíme domů do Brna a dáme si od cestování a motorek chvilku klid.
