Litoměřické jaro v pandím podání
Po dobrodružném pobytu v Jeskyni jsem zatoužil po něčem klidnějším. Do oka mi padlo královské město Litoměřice. Z Brna je to sice dál, horší cestou… ale rozhodně stojí za návštěvu. Nevěříte? Dovolte mi, abych vás přesvědčil. Vydejte se se mnou na procházku touto takzvanou Zahradou Čech.
Litoměřice se nachází v Severních Čechách na soutoku dvou řek – Labe a Ohře. Budete se možná divit, ale batůžek jsem si tentokrát zapomněl úmyslně. A víte proč? Celé Litoměřice se totiž dají obejít za necelé dvě hodinky, tak k čemu by mi byl? Hmmm… proč mi to jen nikdo nikdy nevěří?
Po stopách historie
Celou prohlídku jsem začal na největším náměstí v historickém centru města. Na Mírovém náměstí je hned několik zajímavých míst, která jsem si s radostí a zvídavostí mně vlastní prohlédl. Nejprve mi do oka padl kalich. Tedy ohromný kalich na střeše jednoho z domů.
Uhádnete, jak se budova jmenuje? Asi vás to nepřekvapí, ale je to Dům Kalich. Dozvěděl jsem se, že byl postaven pro bohatou rodinu Mrázů. Zajímá vás, proč má na střeše tak velký kalich? Ať tak či tak, řeknu vám to… Je to prý symbol bohaté vinařské tradice v okolí. Na Kalich se dá vystoupat a nepochybuji, že je odtud pěkný výhled. Nicméně (a pro mě bohužel) až od května.
Celé náměstí hýří pestrými barvami starobylých domů. Dýchla na mne atmosféra minulosti a já chvíli seděl na kamenném sloupku a představoval si, jaký musel být tenkrát život. Pak jsem se vydal jednou z bočních uliček směrem ke hradu. Prošel jsem malebným parkem Václava Havla, kde jarem zářila spousta barevných květů, zurčelo zde malé jezírko a na vše dohlíželi bystré kamenné oči pana prezidenta.
Hned za rohem jsem viděl Litoměřický hrad. Bývalá gotická stavba dnes hostí expozici českého vinařství. Kdo holduje onomu lahodnému moku, toho jistě zaujmou taje tohoto pradávného řemesla a přijde i něco okusit. Já jsem však pokračoval dál… na Václavák.
Václavák bez koně
Věděli jste, že Litoměřice mají svůj vlastní Václavák? Pravda, není tak velký, jako ten pražský, ani tak honosný, a hlavně chybí kůň… vlastně je to úplně malé náměstíčko kolem kostela sv. Václava.
Hned za rohem na vršku je Dómský pahorek, kterému vévodí krásná katedrála sv. Štěpána. Na tomto místě se vlastně zrodila historie Litoměřic. Stával tu totiž hrad. Jeho části se postupem času zabudovaly do okolních domů a zbytek byl zbořen, takže po něm není ani památka. Nicméně já jsem vlastníma očima (a vlastní představivostí) viděl, jak na mohutných hradbách stojí urozený pán a shlíží na své léno.
Z kopce dolů od Dómského pahorku vede Máchova ulička a na ní je Máchova světnička. Sice jsem tu byl v dubnu, ale nedalo mi to, a zkusil jsem si vzpomenout na slova Máje. No nebudu se chlubit, jak daleko jsem v recitaci došel, ale moc veršů to nebylo.
Na konci Máchovy uličky je staré vlakové nádraží. Jako stanice se již nevyužívá, ale zato jsem v něm objevil stylovou kavárnu s modelovým vlakovým okruhem a všemi důležitými památkami Litoměřic. Jó, kavárny a vlaky, to je moje!
Hynku, Viléme, Jarmilo!
Litoměřice jsou opravdu protkány spoustou památek připomínajících Karla Hynka Máchu. Na vrcholu slavným Máchových schodů stojí dokonce básník sám. Ve vytesané podobě, samozřejmě. Po hradbách a parkánech se dá sejít až dolů na Tyršův most, odkud se nabízí krásný pohled jak na soutok obou řek, tak i na celé panorama Litoměřic v čele s kostelem Zvěstování Panny Marie. Po schodech jsem vyběhl až ke kostelu, vlastně spíše vyfuněl, jen abych zjistil, že není veřejnosti přístupný. Čas od času sem však můžete přijít na koncert.
Kolem kostela se pak dá projít k divadlu, pojmenovanému po jedné slavné osobnosti, která v Litoměřicích žila a tvořila… ano, hádáte správně, o koho jde. Budou jednou lidé vzpomínat, že do Litoměřic také zavítal Paskal a napsal zde svůj článek na blog? Asi ne. Ale čemu bude vadit, když si to alespoň budu představovat? 🙂
Tak na viděnou příště… tentokrát se chystám do Tábora!