Blog

Uhádnete, odkud jsem se právě vrátil? Z nejmenšího státu západní Afriky ležícího na pobřeží Atlantiku. Je to stát, který má pouze jednoho souseda a je do něj „vklíněn“. Téměř celé území je pokryto savanou, ze které tu a tam vyčnívají baobaby.

Už tušíte? Pokud vás napadlo, že by to mohla být Gambie, máte zlatého bludišťáka! V téhle maličké zemi jsem bohužel pobyl jen necelý den, ale myslím, že to nejdůležitější jsem stihl.

Lingvistické okénko pro odvážné

Ubytován jsem byl v největším městě Gambie, kterým je (nebojte se, nemluvím sprostě, ale název neovlivním) Serekunda. Slovo „kunda“ v místním nářečí znamená něco jako místo, rodina či rodiště, takže se v překladu jedná o místo, kde původně žil rodinný klan jménem Sere. Byly tu příjemné apartmány a i o půlnoci pro nás měli připravenou večeři. Jednalo se o hotel, kde turistům vycházeli až nad očekávání vstříc – například tu byla bohatá vánoční výzdoba i přes to, že se 90 % místních obyvatel považuje za muslimy.

A jak se tady vlastně mluví? Úředním jazykem je angličtina, dále můžete uplatnit své znalosti dialektů, jako jsou mandinka, wulufština, fula a jiné. Postupně se zde prosazuje i francouzština.

Co se peněz a nakupování týká (k tomu se ale ještě dostaneme), platí se tu gambijskými dalasi. Drobné se pak nazývají bututy.

Bez smlouvání se neobejdete

Po snídani jsem zavítal do Banjulu, hlavního a druhého největšího města státu, kde žije přes 30 tisíc obyvatel. V roce 1994 se zde odehrál krvavý armádní puč, během něhož byl svržen bývalý prezident. Památníkem na tuto událost je 35 metrů vysoká vstupní brána (neboli vítězný oblouk) Arch 22. Dá se na něj vystoupat a město odtud máte jako na dlani.

Druhou zastávkou byl městský trh, který je vskutku obrovský. Nejdříve jsme si prošli sekci se zeleninou, drogerií a oblečením pro místní. Obchodníci nás sice lákali do svých obchůdků, ale fotit se moc nechtěli. Když jsme se ale dostali do turistické části tržnice, bylo mnohem víc na co koukat a z čeho vybírat.

Opravdu mě překvapilo, jak jsou místní lidé příjemní. Všichni se usmívají, sami se s vámi chtějí vyfotit a nevím, zda to byla jen má výsada, ale všude jsem dostával dárečky. Domů jsem si přivezl mušličkový náramek a jednoho malého dřevěného sloníka.

Protože jsem milovníkem dřevěných masek, hned jsem se do jedné zamiloval. A jak to tak bývá, nakoupit v Africe bez smlouvání, nebyla by ani jedna strana spokojená. Je to takový kolorit. Běžně se tak dostanete na 40–50 % původní ceny. „Vyvolávací“ cena té mé vyhlédnuté masky byla 50 dolarů. Stanovil jsem si, že buď bude má za 20 dolarů, nebo že se podívám jinde. Jak myslíte, že to dopadlo? Prodejce snižoval cenu více než já navyšoval a při ceně 20 dolarů jsme si plácli. Dostal jsem ještě velkou tašku s kalendářem na celý rok a milý úsměv při loučení. Pak ještě jednu limču na cestu a jede se dál.

S úsměvem jde všechno líp

Ve městě se toho ale dá navštívit mnohem víc – třeba Gambijské národní muzeum, Muzeum afrického dědictví, dvě katedrály a několik významných mešit.

Na silnicích potkáte kde co. Od kol, která místní jistě dostali z nějakých evropských sbírek (jako například mně dobře známé Kola pro Afriku), přes osobní automobily různého stáří a kvality, až po kamiony, které známe i u nás. K vidění jsou ale i kárky tažené oslíky nebo dokonce na „lidský pohon“. Je to asi veliká dřina, ale místní jsou šťastní, že mají alespoň to málo, i když se z jejich úhlu pohledu jedná o velké jmění. Po cestě potkáte také stáda krav, občas i kozy.

Bohužel ale není vše jen růžové. Podél cest upoutá vaši pozornost i spousta billboardů upozorňujících na nebezpečí v podobě HIV a AIDS. Doufám však, že se tuto hrozbu podaří brzy dostat pod kontrolu a snížit výskyt tohoto smrtelného onemocnění nejen v Gambii, ale i v celé Africe. Bez pochyby si to totiž místní zaslouží, minimálně svou pozitivní energií, kterou neúnavně šíří kolem sebe. Netuším, jak to ty afričanky dělají, ale chodí vždy čistě oblečené v pestrobarevných šatech a na ústech mají stále úsměv. Jak já jim tohle závidím. A jak já miluju Afriku…