Blog

Nová pravidelná linka z Bratislavy do Sofie? Neváhal jsem dlouho! Letenky za 2,99 eura už jsem sice nestihl, ale i tak mě vyšla každá na 9,99, což je pořád za hubičku. Října jsem se nemohl dočkat…

Po krátké zastávce v Bratislavě, kde mám kamarády, jsem jednoho podzimního večera přiletěl do Sofie. Zorientovat se v potemnělém neznámém městě byl po vystoupení z metra trochu oříšek. Naštěstí jsem ale zkušený cestovatel a cestu jsem trefil na první dobrou. A protože jsem i šikovný (to je zdravá sebeláska, ne chvástání), zajistil jsem si ubytování nedaleko největší sofijské památky – Pamětního kostela Alexandra Něvského.

Klášterů a kostelů jsem navštívil požehnaně…

Následující den jsem se vypravil na vzdálenější autobusové nádraží, odkud jela jediná přímá linka (jednou denně tam a zpět) ke klášteru Rila. Jedná se o největší klášter pravoslavné církve v Bulharsku a také jednu z památek, která je v UNESCO. Cesta trvala asi dvě a půl hodiny, ale stále se bylo na co koukat – míjeli jsme koňský povoz, keříky s vínem i čmoudící továrny.

Klášter byl nádherný, tedy alespoň zvenku. Syté barvy (červeno-bílé a černo-bílé proužky), úžasné malované fresky, možnost vylézt na věž a užít si výhled na zasněžené hory – úplná idylka. Interiéry kláštera už tak oslnivé nebyly. Bylo to způsobeno absencí velkých oken a nedostatečným osvětlením. Prostě to uvnitř bylo ponuré. Asi nejvíc mě pobavila cedule u vchodu, že se dovnitř nesmí v nátělníku a šortkách. V 15 °C bych to asi ani nezkoušel :-).

Bulharská atmosféra s českými trolejbusy

Odpoledne, a pak ještě i o dva dny později, jsem si udělal prohlídku Sofie. Navštívil jsem spoustu kostelů (třeba kostel Sveta Nedelja či Sveta Sofia), Katedrálu svatého Josefa, monument Tsar Osvoboditel, Národní palác kultury, komplex Ancient Serdica, Stranický dům, synagogu, mešitu i park Borisova Gradina. Prostě od každého trochu.

Dlouho jsem hledal nějakou bulharskou krčmu, kde by na mě dýchla ta pravá bulharská atmosféra. Nakonec úspěšně – hrála tam lidová hudba, dostal jsem místní specialitu a na výzdobě místností rozhodně nešetřili. Taky se mi asi třikrát povedlo vidět výměnu hradní stráže, a dokonce jsem zahlédl i pana prezidenta! Občas „vyjde mezi lid“ a fotí se s ním. Tento den měl ale schůzku s nějakou základní školou.

Věděli jste, že tady jezdí české trolejbusy Škoda Solaris? Samozřejmě jsem se musel svézt. Menší problém nastal, když jsem si měl cvaknout jízdenku. Mají takové divné strojky a nevěděl jsem si rady. Díky ochotnému mladíkovi a jeho pomoci ze mě však nakonec černý pasažér nebyl.

Prohlídky zdarma i ptačí perspektiva

Následující den jsem se brzy ráno vypravil na autobus a jel jsem se podívat do města Plovdiv. I zde, stejně jako v Sofii, jsem zjistil, že pořádají neplacené prohlídky městem. V obou městech jsem těchto komentovaných prohlídek využil a nelitoval jsem. Plovdiv je zajímavý tím, že v roce 2019 bude Městem evropské kultury. Hustě rozmístěné upoutávky vám to ale rády připomenou už teď.

Do Brna je to odtud 1220 km, takže jsem tam i přes veškerou snahu nedohlédl. Nejdříve jsem si vylezl na kopec Liberators Hill s vojákem, který se tyčil nad městem. Byl odtud pěkný výhled na celý Plovdiv. Jen se mi opět povedlo lézt na nejvyšší bod v okolí v pravé poledne. Rtuť teploměru se rychle vyhoupla přes dvacet stupňů a bylo pěkně teploučko. Že já jsem si před cestou nesestřihl kožíšek…

Vyhlídky mám tuze rád!

Ve městě je spousta antických památek, třeba amfiteátr nebo stadion. Historické jádro má prostě své kouzlo – úžasné domečky, spousta kostelů, hradby a brány. Co by to ale bylo za výlet bez dobrého jídla? Ve vyhlášeném rychlém občerstvení U Alexe jsem si dal dobrý duner. Musel jsem si však vystát frontu, stejně jako pak u Afreddo gelateria na výbornou zmrzlinu. Čekání ale rozhodně stálo za to.

Při cestě městem jsem narazil i na velikou reklamu na Starobrno. Prostě odkazy na mou rodnou vlast na každém kroku :-).

Ještě jedna šance pro kláštery

Poslední zastávkou na mé cestě byl Bačkovský klášter. Při hledání toho správného autobusového nádraží mi byli nápomocni dva Italové, kteří se tam chtěli také dostat. V porovnání s Rilským klášterem byl tento z venku nic moc. Ne tak pestře malovaný a část byla skryta pod lešením. Zato interiér byl úžasný. Hodně světla, světlé malby a dokonce nikdo nic nenamítal proti focení.

V okolí by se dalo jít do hor a krásné přírody, ale bohužel jsem neměl tolik času. Modlil jsem se, aby jel nějaký autobus zpátky, neboť na zastávkách nebyly jízdní řády a ani jsem nevěděl, zda vlastně stojím na správné zastávce. Nakonec ale vše vyšlo a já se v pohodě vrátil zpět.

Suvenýry nemohou chybět.

Prozkoumat by se toho ale určitě dalo mnohem víc. Tak snad zase někdy příště.