Blog

Loni jsem si náramně užil zájezd se slovenskou CK BUBO, provázel mě přímo pan majitel. Proto jsem vsadil na jistotu a letos jsem si hlavní dovolenou objednal opět přes ně. A zůstal jsem i na stejném kontinentu. Miluji Afriku (tedy vlastně celý svět) a původně jsem si vybral státy Zimbabwe, Zambie, Malawi a Mosambik. Zájezd se však nenaplnil, tak jsem místo východní Afriky zvolil tu západní.

Západoafrické dobrodružství může začít

Zájezd se jmenoval Západoafrické dobrodružstvo a sliboval prozkoumání států Burkina Faso, Mali a Senegal. Jednalo se o expedici, tedy trochu skromnější ubytování, o to více zážitků. X let se tento zájezd nejel, neboť Mali není nejbezpečnější destinací, ale letos se potřebný počet účastníků sešel a mohlo se vyrazit. Byl jsem jediný zástupce České republiky, ostatních deset účastníků bylo ze Slovenska. Měl jsem i tu výsadu, že jsem letěl z Prahy.

Trochu dramatu bylo již na začátku. Nejen že CK měsíc před odletem napsala, že bude potřebovat kvůli vízům pas, ale potřebovala ho do tří dnů a já byl zrovna v Gruzii. Jak to udělat? No, museli prostě počkat, než jim ho budu moct poslat. Den před odletem jsem byl už netrpělivý. Pas zatím nikde. Po několika telefonátech, zmatených obíhání zásilkových společností a přilehlých poštovních schránek jsem se s pasem s vízy i mezinárodním očkovacím průkazem nakonec shledal a mohu odletět. V tu chvíli jsem ale byl zralý na panáka…

Odlet přes Paříž už byl v pohodě. Mezipřistání v Ghaně bylo trochu delší – skoro dvě hodiny, kdy jsme museli zůstat sedět v letadle bez klimatizace. Teplo a dusno bylo dost nepříjemné. Při vzletu jsem usnul, a přišel tak o další oříšky a kolu. Nevím, proč byl let koncipován takto – letěli jsme 750 km pod naši destinaci a pak to samé nahoru. Tolik nenalétají někteří za celý rok.

S ostatními účastníky jsem se setkal až v Ouagadougou. Byl jsem u průvodce, který na nás čekal, jako první. To víte, cestuji jen s batůžkem a nemusel jsem čekat na zavazadla a pak dlouhou frontu na vstup do země. Do pasu se pomalu ani nepodívali a pustili mne do černé Afriky. Sláva, jsem tu po pěti měsících znovu.

Burkina Faso – krajina slušných lidí

Přiletěli jsme večer, tak už bylo na programu jen ubytování v jednom z hotýlků. Byly to takové kulaté domečky s přírodní střechou. Moc pěkné. Byl tam bazén, klimatizace na pokojích a restaurace. Hned jsem tedy ochutnal místní pivo Brakina. Sice nejsem pivař, ale vždy je to to nejlevnější pití vzhledem k množství. A protože jsem v malarické oblasti, ale v období sucha, je potřeba do sebe dostat potřebné vitamíny, aby se mi komáři vyhnuli velkým obloukem. Lze to řešit i antimalariky, vitamíny v pilulkách, dle zběhlých cestovatelů pomáhá i cibule s česnekem.

Burkina Faso v překladu znamená „krajina slušných lidí“. Země se do roku 1984 jmenovala Horní Volta. Dozvěděli jsme se něco o africkém Che Guevarovi Thomasovi Sankarovi a jeho bratru generálu Compaoré, který vládl neskutečných 27 let. Průvodce byl velmi sečtělý a říkal nám samé zajímavosti. Například, že žena má první dítě v 19,6 letech, průměrně je na jednu ženu 6 dětí, negramotnost je 60 %, 80 % obyvatel pracuje v zemědělství, 70 % žen má obřízku a na 100 tisíc obyvatel je tady 10 lékařů. Neskutečné.

Vyváží se odsud zlato (hlavně do Švýcarska), bavlna (plodina i zpracovaná) a sezamové semínko. Od roku 1895 patřila Horní Volta Francii a úředním jazykem francouzština zůstala. Samostatnost získal stát v roce 1960. V letech 2014–2015 zde proběhl převrat. Další zajímavostí bylo i to, že prezident Sankara nechal vysázet v 80. letech minulého století deset milionů stromů, aby zadržovaly vodu a nerozšiřovala se poušť.

V Burkině Faso jsme najeli celkem 300 kilometrů. Po opuštění hlavního města skončila civilizace, a to se pak člověk (a panda) nemůže vynadívat. Exotika je tu v každém pohledu, úžasné barvy, úžasný pocit volnosti. Kolem silnice se majestátně tyčí baobaby. Slunce se navečer změní v oranžovou kouli, jakou jste v našich končinách nikdy neviděli.

Jazyk lámající hlavní město

Následující dopoledne jsme trávili prohlídkou hlavního města. Dle dispozic od cestovní kanceláře má hlavní město „nejvíc sexy název na světě“. Já jsem si na něm málem vylámal zuby. Ouagadougou je skoro nevyslovitelné a i místní používají jeho zkrácenou verzi Ouaga. V překladu název znamená „vesnice, kde žije náčelník“.

Pokud byste očekávali, že zde objevíte památky jako je Eiffelova věž či Koloseum, budete zklamaní. Zde je to skromnější, ale i tak se tu pěkné, historické nebo něčím jiným zajímavé stavby najdou. Zastavili jsme u Památníku hrdinů (mučedníků), což je oficiální památník na převrat a masakr v letech 2014–2015  a nachází se uprostřed prý největšího kruhového objezdu v Africe – obvod měří 1,3 kilometru.

Dále jsme navštívili bývalou budovu sněmovny či místa střetávání, což je neoficiální památník těchto událostí. Budova vyhořela a jsou zde ještě ponechány ohořelé karoserie aut. Palác lidu slouží 5500 lidem a je to v podstatě divadlo vystavěné v roce 1965. Na Náměstí republiky najdete uprostřed kruhového objezdu další památník, který je na hodně fotkách a kolem něj jsou v jedné ulici sochy místních umělců. Od roku 1969 se zde pořádá filmový festival. Nedaleko je pak radnice a minimarket s uměleckými předměty, tedy maskami, magnetky, zvonečky a podobnými suvenýry, které jistě každý cestovatel musí mít ve své sbírce.

Projížděli jsme kolem Památníku revoluce s maketou hořícího ohně, Stadionu, Náměstí spojených národů se zeměkoulí a holubicí, ulice s výstavními budovami – ministerstvy a ambasádami. K současnému prezidentskému paláci jsme se nedostali, neboť přes silnici byly zátarasy.

Také jsme vynechali návštěvu katedrály, a to z praktického důvodu. Hranice mezi Burkina Faso a Mali se v určitou hodinu uzavírá, na cestách jsou četné check-pointy a my jsme se chtěli dostat do sousedního státu. Zajímavostí také je, že letiště je přímo v centru města. Jak neobvyklé.

Plasty, kam se podíváš

Překvapením pro mě bylo, že většina místních jezdí na motorkách. Čekal bych spíše kola, alespoň dle v Evropě podporovaných akcí typu „Kola pro Afriku“. Na to, že Burkina Faso patří mezi nejchudší státy světa, si žijí docela dobře. Alespoň ti v hlavním městě.

Líbí se mi, jak se zde prodávají pohonné hmoty. Kromě klasických benzínových pump (často byl vidět řetězec Total, který známe i z Evropy) je u cesty spousta stánků s platovými či skleněnými lahvemi. Jejich náplní není žádný místní mok, ale právě benzín či nafta. Motorkářům to stačí.

Další značkou, kterou známe z domova, a se kterou jsem se zde setkal, byla Komerční banka, tedy spíše její matka Societe Generale.

Na jednom z check-pointů jsme potkali nádherně oblečené ženy. Raději jsme se zeptali a bylo nám povoleno si je vyfotit. Vyzvěděli jsme, že se chystají na svatbu. Stále mě překvapuje, jak v takových podmínkách (prach, špinavá voda) dokáží u oděvů zachovat výrazné a pestré barvy.

Nevím proč, ale nejsilnější dojem, který jsem si z Burkina Faso odvezl, byly plastové pytlíky. Pokud vyjedete za brány hlavního města, jsou jimi zaplavená všechna místa – koryta potoků, pole, igelitové pytlíky rostou i na stromech. Opravdu smutný pohled, který nás provázel po celou cestu. Nejhorší to ale bylo přímo za branami hlavního města. Už asi nebudu nikdy používat pytlíky, aby to i u nás nedopadlo podobně.

S focením velmi opatrně!

A ještě jeden zážitek, ostatně ten pán jich měl po cestě ještě spoustu, budu vyprávět. Všude se dočtete, průvodce na to také upozorní, že je zákaz focení policistů, vojáků, vládních budov, letišť, mostů apod.

Jedeme si takhle ulicemi města, dopravu řídí policisté a pan umělec (měli jsme v zájezdu známého slovenského malíře) udělá cvak. Hned nás zastavili, sebrali mu foťák (druhý den zájezdu) a pana umělce i s naším průvodcem odvádějí na policejní stanici. Dle slov průvodce byl jejich velící rozumný, po půlhodinovém dohadování foťák vrátil a dopadlo to vcelku dobře. Jen malá pokuta, dvacet euro, prohlédnutí ještě pár foťáků, zda jsme také nefotili, a mohli jsme jet dál.

Hranice s Mali jsme překročili po silnici N2, kousek od městečka Thiou. Zde se musíte vlastnoručně zapsat do knihy a díky tomu jsme zjistili, že tudy prošli za letošní rok čtyři lidé. Dva z Ukrajiny v březnu a dva z Ghany v květnu. Tak jsme jim pěkně zvedli statistiku 🙂

Co nás bude čekat v Mali? Počkejte si na další vyprávění.