Blog

Když jsem se dozvěděl, že mne čeká výprava do Českého krasu, byl jsem napjatý od čumáku až po ocas. Na Moravě totiž také máme kras. A prvotřídní! Hořel jsem tedy zvědavostí, jestli bude ten český podobný. Skály a jeskyně, to je zkrátka moje. Má povaha větry ošlehaného horolezce a dobrodruha, který se nezalekne žádného úskalí, už je takřka proslulá. A že toho úskalí v Českém krase bylo! Žádná tekoucí voda, žádná elektřina, ani teplé radiátory… prostě divočina.

Své doupě jsme našli v Kubrychtově boudě (zvané též Kubrychťárna), která se nachází v nádherném skalnatém údolí pod Bubovickými vodopády. Bývalá trampská základna, dnes výzkumná terénní stanice CHKO Český kras, nepatří zrovna mezi pětihvězdičkové hotely, ale zato se stala tím nejvhodnějším prostředím k přivolávání básnické múzy. A tak, zatímco mí lidští kamarádi nanosili vodu, naštípali dříví a zatopili v kamnech, já v teple deky rozjímal o životě. Práce přinejmenším stejně důležitá jako každá jiná! A navíc venku padal sychravý, lezavý podzimní déšť, že byste pandu nevyhnali. A také, že nevyhnali.

Zpátky do minulosti

Od vyhřátých kamen jsem se vzdálil až druhý den. Modré nebe rozprostřelo svá křídla nad krasem a my jsme vyrazili do historie, za dominantou kraje – hradem Karlštejnem. Cestou lesem jsme pozdravili Karlovu studánku, mnoho vody z ní však nezurčelo. Jestli byl pramen vydatnější za dob Karla IV., a zda z něj sám velký český král a císař Svaté říše římské pil, to zůstává ve hvězdách.

O pár kilometrů dál jsme potkali starého lesního velikána, mohutný Dub Sedmi bratří. V počtu bratrů je však dodnes nepořádek, dubu se totiž také říká U dvou bratří. (Téměř) jisté však je, že tito bratři byli loupežníci a dělili se pod dubem o kořist. Pak už se před námi otevřel dech beroucí výhled na samotný hrad Karlštejn.

Ohromil mne, to musím přiznat. Opravdu mne ohromil! Mohutné hradby, malebná cimbuří na parkánové zdi, vystouplé arkýře, vysoké vznešené věže. Rázem jsem se ocitl přímo ve středověku a snil o rytířích v hrdých varkočích na koních zdobených barevnými čabrakami. Ze snění mne však poněkud vytrhlo zatvrzelé rozhořčování paní ze pokladnou, že zvířata na prohlídku hradu nemohou. „Já přece nejsem žádné zvíře, ale spisovatel,“ opakoval jsem a asi to zabralo. Netrvalo však dlouho a celá moje skupina vyrazila do hradu na speciální VIP vstupenku.

Den na Karlštejně

Hrad Karlštejn byl postaven jako soukromé reprezentativní sídlo Karla IV., brzy však dostal jinou úlohu, a to střežit říšské korunovační klenoty, ostatky svatých a později také české korunovační klenoty. Ty byly uloženy v samotném srdci hradu – slavné, mimořádně zdobené kapli svatého Kříže. Když jsem se dozvěděl, že je skvostná kaple v době mimo sezónu zavřená, posmutněl jsem. Pro šikovnou pandu se však cesta vždy najde… ale o tom později.

Velmi sympatická průvodkyně nás s mimořádným nadšením provedla po celém hradu. Nejvíce mne fascinovala  Studniční věž se snad největší studnou, kterou jsem jaktěživ viděl. Je 78 metrů hluboká a široká tak, že se nad ni vejde mohutné dřevěné kolo, ve kterém jako křečci běhali služebníci, aby ze studny vytáhli vodu. Zajímavé však je, že tato studna nikdy neměla vlastní pramen, a voda sem byla přiváděna z nedalekého potoka. Ale vás pochopitelně zajímá ta kaple, viďte, že jo? 😉

Takže: připravil jsem si lana, kotvy a nákresy hradu s vyznačenými prevéty, komíny a větracími šachtami… no dobře, bylo to jinak. Měli jsme to štěstí, že se organizátor celého výletu znal s kastelánem (a ostatně všemi a vším, co jsme za dobu naší cesty minuli). Obdrželi jsme tedy naditý svazek klíčů a na vlastní pěst se vypravili dlouhým schodištěm Velké věže do kaple svatého Kříže. Když se dostanete na takové místo, mimo všechny prohlídky, jen v malé skupince přátel, je to nezapomenutelný zážitek!

Potemnělá zádumčivost majestátní kaple působila tajemnou a neopakovatelnou atmosférou. Ze stěn na vás z gotických obrazů shlíží bezmála 130 světců, veliké drahokamy visí z vrcholu pozlacené mříže a symbolicky spojují pozemské s nebeským. Génius loci byl přímo hmatatelný! Zdrželi jsme se však jenom čtvrt hodiny – to abychom nenarušili pečlivě udržované mikroklima. A aby duchovna a rozjímaní nebylo příliš, zakončili jsme výlet v hospůdce nedaleko hradu, kde jsme uspokojivě naplnili svá bříška.

Kdo se bojí, nesmí do jeskyně

Druhý velký výlet, který jsme podnikli třetího dne, vedl přes Bubovické vodopády kousek nad naším příbytkem. Pravda, vody v nich bylo asi tolik, jako v Karlově studánce, ale i tak ve mně kamenitá zdivočelá rokle plná sklácených stromů a stinných skal probouzela dobrodružné fantasie. Vzpomněl jsem si na své předky žijící v horkých lesích jihovýchodní Asie a s tou myšlenkou se ve mne probudil neohrožený duch.

Doprovázel mne až k první štole, do které směřovaly naše kroky. Statečnost je pozoruhodná ctnost, ale obezřetnost zase znakem rozumné mysli. Do temnoty jsem se proto nejprve raději vydal v batohu jednoho ze svých lidských kamarádů. A fakt, že mi tentýž „kamarád“ namluvil, že v opuštěných štolách někdy (zvláště před zimou) přebývají medvědi, byl k tomu pádným argumentem!

Celý Český kras je protkaný štolami a jeskyněmi jako veliký vápencový ementál. Štoly propojují četné lomy, z nichž neznámější jsou Malá a Velká Amerika. Dnes už se ale v žádném z nich netěží.

Z batohu mne ale ani tak nevytáhly nadšené řeči o starých opuštěných důlních mechanismech, jako spíše zmínky o všudypřítomných netopýrech. Nejprve jsem vystrčil čumák, a když jsem se pořádně ujistil, že kolem nejsou žádní medvědi, vylezl jsem. Viděl jsem zimující netopýry velké, ušaté, vodní, vrápence a mnohé další. Klidně, vyrovnaně viseli ze stěn, kde jsou v bezpečí před malými šelmami (ze mě tak asi velkou radost neměli… a přitom jsem taková mírumilovná duše). Někdy se mačkali v malých chumlech, navzájem se zahřívajíc. Vypadali úplně jako plyšoví!

Ve všech námi navštívených štolách jsme dohromady napočítali pár desítek těchto letounů. A kdyby nebyli tak ospalí, jsem si jist, že bychom se docela dobře skamarádili. Možná se zkusím do Českého krasu vypravit v létě. Je tedy jistě jiný než Moravský kras, méně krápníkový a více protkaný lidskou rukou, ale díky své tajuplné atmosféře, bujné přírodě a nádherným scenériím rozhodně stojí za to!