Na Skok v Tatrách
Vysoké štíty hor vypínající se proti nebi tak modrému, že by mu chrpy mohly závidět. Ze záře zasněžených vrcholků oči přecházejí. Stojím uprostřed Tatranské Lomnice a obdivuji dechberoucí pohled na slovenské dominanty. Jako bych ani nebyl v přírodě, ale zíral na plakát tak oslnivý, až hýří kýčem. Příroda však mnohdy umí ukázat ten nejvytříbenější estetický vkus. A vkus pro pohromy…
V Tatranské Lomnici sídlí správa Tatranského národního parku a o 869 metrů výše známá astronomická observatoř na Skalnatém plese.
Blankytné nebe a sluncem zalité stráně nás skutečně neprovázely dlouho. Štrbské pleso nám ukázalo, že Tatry umí být docela jiné, než jak je ukazoval “trailer” zdola: sněhová chumelenice, že přes ni není vidět na krok, ledové vichry a mráz. Brrrr… nečekal jsem, že bude nahoře taková zima. A tolik sněhu! Tentokrát jsem si vestu zapomněl skoro schválně. Když se mi první sněhové vločky zahryzly do kožíšku, zalitoval jsem. Skutečně aprílové počasí, pomyslel jsem si. Brzy jsem se však se zimou skamarádil a povím vám – tak nádherně jsem se ve sněhu už dlouho nevydováděl!
Ze Štrbského plesa jsme se vydali k vodopádu Skok. Turistická značka se nám však ukryla za hustou vánicí. Klestil jsem si cestu skoro půlmetrovými závějemi, pro mé krátké nožičky to byl výkon hodný polární lišky. Občas byl sníh tak neúprosný, že jsem postupoval víc dolů, než dopředu. Ještěže mne Vendy nakonec vzala do batohu. Odtud jsem mohl obdivovat ledovou krásu hor, tatranské království zamrzlé v čase. Když jsem se vznášel metr nad vším tím bělostným příkrovem, uvědomil jsem si, že se mi sníh vlastně moc líbí. A měl ještě jednu nespornou výhodu: široko daleko jsme byli úplně sami. Jen horské štíty, stromy a průzračně čistá příroda. Skoro jako v pohádce. Vlastně mi ani nevadilo, že jsme vodopád Skok nakonec nenašli.
Tatry jsou prostě okouzlující. Rozhodně se sem ještě vrátím… v létě, možná. Teď sedím doma s šálkem horkého čaje s citrónem, zachumlaný v přikrývkách a kýchám za každou větou, kterou napíšu. Ale musím vám říct, že jsem na sebe hrdý. Přežil jsem totiž kruté běsnění hor. Kdo tohle o sobě může říct? A když už vím, že to dokážu, myslím, že příští zimu až do května zůstanu doma u krbu. V čem bude rozdíl? Teď už mi můžete říkat „Indiana Jones“!
Váš Paskal
Má kamarádka Vendy a já.
