Blog

O mých zážitcích z Nauru a Šalomounových ostrovů jsem vám již vyprávěl. Nadešel proto čas podívat se do minulosti na to, jak jsem se do Oceánie vlastně dostal.

Po několikahodinovém letu, před nímž jsem se nejdříve musel z Brna dostat vlakem na pražské Letiště Václava Havla a poté přestoupit v Dubaji a Singapuru, jsem konečně vystoupil ve městě Port Moresby…

Mezi nebem a zemí

Už samotná cesta byla zážitkem. Vlak jel naštěstí na čas, na letiště jsem se metrem také dostal v pohodě, a ještě jsem dvěma cizincům zvládl poradit, kde přestoupit. Pán na odbavovací přepážce se sice divil, že se na třítýdenní cestu se vydávám jen s příručním zavazadlem, které se mu mimochodem opravdu zalíbilo (taky ho mám z Bagalia, tam je to sázka na jistotu), ale rozkaz velitele (průvodce a majitele cestovky) zněl jasně: vejít se do co nejmenšího zavazadla. Ne všude by nám totiž kufry do podpalubí vzali. Myslím, že se mi to podařilo – moje zavazadlo nevážilo ani pět kilo.

V Dubaji i v Singapuru jsem měl na přestup spoustu času. V Dubaji jsem byl ještě sám a po očku jsem hledal další cestovatele. Ty jsem našel v letadle cestou do Singapuru a zdejší letiště jsem už prozkoumával s nimi. Naše shledání bylo trochu složitější – z Prahy jsme byli jen dva, zbytek skupiny na cestu vyrážel ze Slovenska. Nakonec jsme se však našli a nádhernými zahradami na singapurském letišti jsme se mohli kochat společně. A že se bylo na co dívat – kapři, orchideje, lekníny a kaktusy, prostě skvostná podívaná. Jen venku na terase bylo nesnesitelné vedro (zvlášť v mém huňatém kožíšku), tak jsem se raději zdržoval uvnitř.

Papua nebo Guinea?

A kam že jsme se to vlastně chystali? Složený název mě z počátku trochu mátl, tak jsem zapátral po jeho původu a dalších informacích, které vždy přijdou vhod. Původně se jednalo o dva státy, jež následně australská správa spojila v jedno teritorium. Roku 1975 pak byla Papua-Nová Guinea prohlášena samostatným státem. Leží v Oceánii a sousedí s Indonésií a Šalomounovými ostrovy, jedná se přitom o druhý největší ostrov světa (hned po Grónsku). Obyvatelstvo tvoří melanéští Papuánci, Polynésané a Mikronésané, přičemž více než třetina z nich je negramotná.

Na přílet do hlavního města jsem tedy byl (alespoň teoreticky) připraven. Hned na letišti v Port Moresby jsem si vyměnil peníze. A jako vždy se mi potvrdilo, že umím vyjít s málem, protože si užívám spíše nemateriálního obohacení, které mi cestování přináší. Sice jsem si vyměnil doporučený obnos peněz, ale polovinu jsem pak přeprodal dalším spolucestovatelům, kteří rozhazovali o trochu více.

V Port Moresby jsme mimo jiné navštívili i chudinskou čtvrť s domky na kůlech. Mnoho bělochů zde asi ještě neviděli a zřejmě i proto byli místní lidé opravdu milí. Nevím proč, ale trochu mi připomínali Afričany. Navštívili jsme také velký rybí trh – tam mi to ale moc nevonělo. Nemohli jsme si nechat ujít ani národní muzeum a národní park, kde jsem potkal své kamarády. Poprvé jsem viděl stromové klokany a kdyby tam nebylo tolik zrzavých mravenců, kteří štípali, mohl jsem se s nimi i vyfotit. Ale taková je hold příroda – rozmanitá a svéhlavá.

Ubytování zde bylo jedno z nejluxusnějších. Měl jsem pro sebe velkou postel, vlastní koupelnu a se spolucestujícím jsme sdíleli kuchyň a obývák. Prostě paráda.

Udržování tradic i genderových stereotypů

Z Port Moresby jsme přeletěli do vesnice Tari. Najednou jsme se od pobřeží ocitli ve výšce 2.300 m n. m. a měli tu čest zahlédnout první domorodé kmeny, které se vůbec poprvé střetli z očí do očí s bílým imigrantem až v roce 1935. Mezi ty nejbarevnější patří kmen Huli – legendární bojovníci, jejichž největší pýchou jsou jejich vlasy. Mají zde speciální školy pro muže, kde se musí dodržovat striktní pravidla, například vyhýbat se kontaktu se ženami nebo nesedět pod určitými stromy. To prý zabezpečí, že jim narostou nádherné vlasy, které se potom rituálně ostříhají a vyrábějí se z nich nádherné paruky.

Huliové jsou klanem, který ještě dnes praktikuje klanové boje a spory se řeší jednoduše hrubou silou. Je přirozené, že kdo vyhraje boj, má pravdu. Konflikt se zbytečně nenatahuje, ale řeší se hned. Klanové války se už tisíce roků točí okolo tří témat – žen, půdy a prasat.
Huliové tvoří patriarchální společnost. Mužský a ženský svět je tu poměrně striktně oddělený a někdy by člověk řekl, že se muži žen až zoufale bojí. Když žena menstruuje, je považována za absolutně nečistou a schopnou muže oslabit. Žena je vždy z jiného klanu, a tím pádem je věrná dvěma stranám. Ženy jsou nositelkami života, ale jen muži prý dokáží stvořit chlapy. I proto od jistého věku muž vychovává chlapce sám.

Huliové nám také zatancovali a my jsme se zúčastnili i přípravy na tyto tance. Navštívili jsme také místní „vdovy“ – bíle pomalované ženy, které musí držet sedm měsíců smutek a u toho sedět na zemi a nedělat vůbec nic. To bych asi nezvládl. Na druhou stranu si ale umím představit, že si tím člověk (i panda) spoustu věcí v hlavě srovná. Místní šaman nám vyvěštil šťastnou cestu, a to se také vyplnilo (nejspíš právě díky naší víře).

Po tzv. „dálnici vysočiny“, kamenité cestě vedoucí drsnou a zelenou krajinou, jsme se přemístili do úrodného údolí Wahgi. Čekal nás totiž celodenní přesun do regionálního centra Mt. Hagen. Cesta to byla opravdu dobrodružná. Díky pár dešťovým kapkám a absenci asfaltu se nám povedlo dvakrát zapadnout. Takže nás museli vytahovat velkým kamionem a aby toho nebylo málo, těsně před cílem jsme píchli.

Povedené zakončení festivalem

Festival domorodých kmenů (Mt. Hagen Cultural Festival) byl naprosto úžasný. Nic podobného jsem ještě neviděl. Festival byl založený v 50. letech minulého století jako příležitost k pravidelnému setkávání domorodých kmenů, kterých je na Papue více než 600 a mluví více než 800 jazyky. Účelem bylo a je právě zachování těchto kmenu a jejich zvyků. I dnes tvoří 90 % návštěvníků místní lidé a jen desetinu turisté.

K vidění toho bylo mnoho. Zvláštní pomalovaná stvoření byla všude kolem nás a z některých šel opravdu strach. Mužská část si zde mohla přijít na své (pokud tedy nemají rádi modelky typu Twiggy) – domorodé ženy byly většinou do půli těla nahé a horní polovinu těla jim zakrývaly jen šperky. Toto byl opravdu vrchol naší výpravy.

Zajímají vás i místní ceny? Například lahvinka vína zde vyšla na 560 Kč a bylo to víno australské. To na Nauru bylo o hodně levnější – jeho cena se tam pohybovala už 400 Kč. Ale na druhou stranu, jsme na dovolené, ne? 🙂

Z Mont Hagenu, přes horský přechod Kassam a přes údolí Markham, jsme se z Goroky, kde jsme navštívili pražírnu kávy, přesunuli do městečka Lae (druhého z nejnebezpečnějších měst po Port Moresby), odkud jsme pak odlétali s mezipřistáním na ostrov Nová Británie. O tom ale zase příště.