Po stopách vévodů, vojevůdců i krále Šalomouna
Oceánie, ač pro mnoho z nás neznámá a neprobádaná, opravdu má co nabídnout. A nemyslím tím pouze klokany u protinožců. Malé, avšak svérázné ostrůvky v Tichém oceánu jsou cestovatelsky mnohem atraktivnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Tentokrát zabrouzdáme do oblasti zvané Šalomounovy ostrovy, jejíž návštěvu mám neodmyslitelně spojenou se spoustou zábavných historek. Nejdříve si ale ujasníme pár reálií…
Šalomounovy ostrovy (nebo také Šalamounovy ostrovy) leží v Oceánii, stejně jako Nauru, o němž jsem vám už povídal. Jsou suverénním ostrovním státem, od roku 1978 jsou také plně nezávislé na Velká Británii. Hlavní město Honiara se nachází na ostrově Guadalcanal (zajímáte-li se o historii, bitva o Guadalcanal by vám mohla být povědomá). Celkem zde najdeme šest velkých ostrovů a více než 900 menších. Chvíli jsem uvažoval, že je objedu všechny, pak jsem však uklidnil své chamtivé já a zaměřil se spíše na intenzivnější prožitek z navštívených míst než na jejich povrchní odškrtávání ze seznamu.
Ale zpět k historii. V roce 1568 byl španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña de Neira prvním Evropanem, který navštívil souostroví Šalomounových ostrovů. Pojmenoval ho Islas Salomón („Šalomounovy ostrovy“) po bohatém biblickém králi Šalomounovi.
Městský ruch i krásy přírody
Hned po příletu mě mile pobavil místní jazyk. Pidžin angličtina se jednoduše řídí se heslem „piš, jak slyšíš“, třeba nápis „Solomon Islands – The Hapi Isles“ na registračních značkách tak rozhodně nebyl výjimkou. Také název hlavního města – Honiara (v místním jazyce „Tvář vystavená jihovýchodnímu větru“), byl minimálně úsměvný. V mužské části osazenstva dokonce evokoval jisté praktiky, o nichž se nehodí mluvit před 22. hodinou. No co, snažím brát každý živočišný druh takový, jaký je, takže se raději zdržím komentáře… 🙂
Ubytování v Honiara Hotelu mělo taktéž své jedinečné kouzlo. Před několika lety zde totiž nocovali vévoda a vévodkyně z Cambridge a také William s Kathy. Majitel byl za to povýšen do šlechtického stavu a mě vzrušující představa, že jsem ležel v posteli, kde třeba spala Kathy s Williamem, nenechala usnout. Přemýšlel jsem o tom na svém balkoně, kde nádherně kvetly buganvilie.
Také mě hřál dobrý pocit, že jsem udělal něco pro své zdraví – nejednalo se totiž o klasický hotel, ale o „pokojíčky“, které byly po třech rozmístěny po areálu ve svahu – každodenních 88 schodů tak bylo fajn rozcvičkou.
Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít hlavní město. Brzy jsme natrefili na nádherný velký trh, kde byly samé ryby a zelenina. Jen to ovoce, na které jsem měl chuť, nevypadalo zrovna moc vábně. Také jsem objevil obchod, kteří zřejmě vlastnili Češi – jmenoval se CZ Bottle Shop a byl plný nealka i piva. To sice moc nepiju, ale držel jsem partu s ostatními a vlastně nebylo vůbec špatné.
Další den jsme se vydali na průzkum ostrova. Prohlídka začala na kopci (naštěstí jsem měl tlapky odpočaté) u Guadalcanal Memorial, amerického památníku na druhou světovou válku. Bitva o Guadalcanal a operace Watchtower byla jedním z nejdůležitějších momentů bojů v Pacifiku. Po tom, co Spojenci 7. února 1943 na ostrovech Tulagi a Guadalcanal vyhráli, rozhodli se zvítězit i v Rabaulu na ostrově Nová Británie, kam podnikli letecké nálety 5. a 11. listopadu 1943.
Užívat si všemi smysly
V národním muzeu jsem důkladně prozkoumal exponáty, i když se na ně nesmělo sahat ani fotit. Ale na rezivějící kus kovu, který dříve býval funkčním dělem, jsem se rovnou posadil a nechal se zvěčnit.
Dále bylo v plánu pobřeží – šnorchlování k vraku lodi, která byla jen 30 metrů od břehu. Škoda, že neměli mou velikost šnorchlu, hned bych se na tu zrezivělou krásku také podíval zblízka. Mé tlapky se v písku rychle ztrácely, neboť byl příliv. Tak jsem se aspoň prošel po pobřeží, nafotil pár vyplavených korálů, katalogové fotky pláže a palem a při cestě zpět na hotel jsem se ještě stavil u místních stánkařek a dal si grilovanou rybu (hygienu jsem neřešil, můj žaludek je na autentické gastronomické zážitky poměrně zvyklý).
Při odletu na Nauru s Nauru Airlines jsme dle pokynů letecké společnosti měli být na letišti čtyři hodiny předem (odlet byl v jednu hodinu v noci). V devět večer však naší skupině musel zřízenec letiště odemykat letištní halu. O zábavu tedy nebyla nouze do poslední chvilky. Tři hodiny jsme zde byli úplně sami. Za zbylé peníze (na letišti bylo vše zavřeno) odjeli tři členové naší výpravy taxíkem zpět do města a přivezli několik (asi dvacet) piv, kuřátka a chipsy. Že se nesměl na letišti pít alkohol? Pravidla jsou zřejmě od toho, aby se porušovala. Vždyť i strážník si dal nakonec s námi…