Blog

A je to tady! Můj první příspěvek na blogu. Chci vám napsat tolik dojmů, zážitků a postřehů! Jenže čím začít? Jasně… přece tím nejčerstvějším. Povím vám o své velikonoční cestě do Švýcarska. Nikdy jsem netušil, že máme v Česku také vlastní Švýcarsko. Samozřejmě myslím jeden z našich pěti národních parků, chápete mě, ne?

Krásnější království pískovcových skal, lesů a křivolakých borovic u nás snad nenajdete. Na každém kroku mne něco upoutalo. Ale hezky popořadě… Kdybyste někdy v Českém Švýcarsku hledali útulné doupě, mohu vám všemi packami doporučit Penzion na Výšinkách v Jetřichovicích. Tam jsem si rozdělal pelech a chtěl vybalit věci. A právě v tom mi došlo, že žádné nemám. Můj batoh i vesta zůstaly doma. Co naplat, přece bych si tím nezkazil náladu. Nad krajinou zářilo slunce, mraky se mračily kdesi v dáli. Na skaliskách se sice proháněl vítr a občas sprchlo, ale koho nehřeje kabát, ten musí mít pandí kožíšek.

Můj první výlet začal v Hřensku, malebném městečku u samotného Labe, jehož atmosféra na vás dýchne osobitým geniem loci. Mohutné skály se tyčí nad pestrými domy, mezi mini poklidně zurčí řeka Kamenice. Opodál, v Edmundově soutěsce, ale už divoce skáče přes kameny. Cupital jsem po jejím břehu, místy byla cesta proražena do skály tajemnými tunely. A pak náhle půda pod nohama skončila. Už jsem se bál, že budu muset šplhat po skále, když tu se náhle za jednou z nich objevila malá bárka. Na první pohled se mi zdála poněkud vachrlatá a přiznám se, že i když my pandy červené máme vodu rády, moc se mi na palubu nechtělo. Loďka však předčila má očekávání, když se na ni kromě mé maličkosti naskládalo ještě několik početných německých rodin i s dětmi, batohy plnými lahváčů a dvěma chundelatými psy. Lodičku „řídil“ krojovaný pán, který ji odrážel dlouhým klackem a něco nám povídal v češtině a němčině. Moc jsem ho neposlouchal a raději nechal svou fantasii, ať ožije roztodivné skalní stěny do ještě roztodivnějších říčních bytostí a fantaskních tvarů. Plavba skončila nečekaně rychle, ale mé tlapky neušly ani dva kilometry, a už jsme pluli dál, tentokrát v Divoké soutěsce.

„Tichou“ soutěsku zpřístupnil koncem 19. století kníže Edmund Clary-Aldringen, po kterém dnes nese své jméno.

Vystřídal jsem pak snad všechny barvy turistických značek a úžasnou cestou podél vysokých skalních věží vyšlapal až k proslulé Pravčické bráně. Ta mne okamžitě ohromila. Není divu, že se stala symbolem celé oblasti a prý je to největší pískovcová brána na našem kontinentu. Mně teda připadala veliká dost. Ale těch lidí! Byli hrozně velicí a tak jsem raději za malý poplatek vystoupal na překrásnou vyhlídku nad zámečkem Sokolí hnízdo, abych něco viděl. A pohled to byl věru nezapomenutelný. Krajina se vinula do dáli, kam až oko dohlédlo vykukovaly zelené kopce, a mohutná skaliska nabízela závratnou podívanou, až oči obdivem přecházely. Odtud se přede mnou otevřel nezapomenutelný výhled do širého kraje, a na mohutná skaliska, jež brala dech. Dal jsem si tedy jedno vrcholové pivo, které po výkonu chutnalo víc než dobře, a vyrazil nazpět.

S rozpětím přes 26 a výškou 16 metrů je Pravčická brána největší pískovcovou skalní bránu v Evropě.

Na další výlet jsem vyrazil po stezce zvanou Jetřichovické stěny. V pískových cestičkách, lemovaných vysokými stěnami, se mým tlapkám báječně klusalo. Skalní útvary vykukovaly ze zalesněných strání, příroda působila obdivuhodně silně a klidně zároveň. Klid mě však brzy přešel, když mne při jednou zasnění chtělo požvýkat kolemjdoucí psisko. Ale co bylo vůbec nejhorší, jacísi cizí turisté mne klidně označili za „cute fox“! Brrr… Jetřichovické vyhlídky mi ale všechno bohatě vynahradily. Byly tři: Mariina skála, Vilemínina stěna a Rudolfův kámen. Jejich návštěva vyzkoušela mé dovednosti ve šplhání po schodech, můstcích, žebřících a v případě poslední vyhlídky i lehce po skále. Ale ve šplhání jsme my pandy přeborníci a i vy byste to hravě zvládli také. A ať už jste panda nebo člověk, úchvatný rozhled z každé z vyhlídek vás bezpochyby učaruje. Stejně jako celé České Švýcarsko. Alespoň na to bych vsadil vlastní ocas. 🙂

První vyhlídku na Mariině skále zbudoval v polovině devatenáctého století Ferdinand Bonaventura, 7. kníže Kinský, a pojmenoval skalnatý kopec po své manželce.