Blog

Další krajinou, kam jsem zamířil rovnou z Gambie, byl Senegal. Protože jsem si zasloužil trochu sluníčka a relaxu, zakotvil jsem v jižní části země a užíval si teploučké moře. Sever, spolu s hlavním městem Dakar, růžovým jezerem a dalšími zajímavostmi, jsem si nechal na příště. Tentokrát mě zajímala hlavně oblast kolem vyhlášených pláži na Cap Skirring.

Senegal obklopuje celkem pět sousedů, a to nám již známá Gambie, dále Guinea, Guinea-Bissau, Mali a Mauritánie. Počasí je zde po celý rok (kromě období dešťů) slunečné a doporučuje se sem jezdit v období evropské zimy. Senegalu se říká perla Afriky nebo ráj Atlantiku a nabízí více než 500 kilometrů písečných pláží. Žije zde necelých 15 milionů obyvatel, kteří mluví převážně francouzsky, ale i místními dialekty, jako jsou wolofština, pulaar, jola nebo mandinka. Drtivá většina obyvatel jsou muslimové, jen 5 % tvoří křesťané a zbytek domorodá náboženství.

Místní měna se nazývá CFA frank a používá se ve 12 bývalých francouzských afrických koloniích, ale také v Guinea-Bissau a v Rovníkové Guinee. Výhodou tedy je, že nemusíte v každém státě hledat směnárnu a řešit, co se zbytkem peněz a jakou blbůstku za ně koupit. 🙂

V Senegalu se starosti nenosí

Pokud už Afriku trochu znáte, nejspíš vás nepřekvapí, že zatímco na hranicích čekáte na příslušné razítko, loudavě se kolem vás prochází oslík, malý klučina se z neznámých důvodů snaží odtlačit velkou motorku a místní ženy vytrvale připravují k prodeji burské oříšky. To vše v typické kombinaci jižanského zápalu i ledového klidu.

Miluji (občas tedy i nenávidím) tu bezstarostnost Afričanů a jejich pohodičku. Za ničím se neženou a užívají si každého dne. Při projíždění vesničkami vidíte u silnic posedávat místní, kteří buď něco prodávají, nebo se zkrášlují (pletením copánků či stříháním vlasů), opravují jakýkoliv dopravní prostředek svépomocí nebo jen sedí a klábosí. Dají se zde objevit restaurace pro místní s vybranými specialitami, ale i místnůstky, kde vám rádi něco nakopírují či vytisknou, a dokonce i internetové kavárny. Ano, i tady, a místní je využívají. A ty nádherné pestrobarevné oblečky místních žen! Škoda, že se tento styl oblečení nedá nosit i u nás, hned bych je koupil pro své kamarádky.

Po silnici se také procházejí krávy, které mají samozřejmě přednost a na kruhových objezdech objevíte památníky důležitých osob, sochy zvířátek (např. lvů či holubic míru) či sochy místních obyvatel znázorňujících určitá řemesla. U silnic jsou také veliké pytle s něčím. Chvíli jsem přemýšlel, co by to mohlo být, ale protože jsem zcestovalý, došlo mi to celkem brzy. Jsou to pytle s dřevěným uhlím, na kterém se ve vesničkách vaří. Také jsme míjeli spoustu nových studní na vodu. Zřejmě nějaká pomoc z vyspělejších částí světa. Místní již nemusí chodit dlouhé kilometry za zdrojem vody, ale mají ho v každé vesničce. Stejně jako mešity. Některé byly financovány arabskými zeměmi (mají i své informační cedulky kdo konkrétně a kdy přispěl). Také jsme se zde na každém kroku setkávali se solárními panely. Pokrok prostě nezastavíš. 😊

Zvířata na obzoru i na talíři

Krajina se mění každou chvíli. Nejdříve rýžová políčka, pak zase mangrovové porosty a následně vodní plochy, kde je kromě ptactva, jež sem odlétá zazimovat např. z Evropy, možné vidět něco vskutku zajímavého. Jedná se o místa, kde se chovají miliony ústřic. Samozřejmě jsem si tuto příležitost nemohl nechat ujít a ochutnal jsem. Byly již grilované a vlastně chutnaly jako nám známé slávky namáčené v citronové vodě. Několikrát jsme potkali i vojenské hlídky, snad se ale nic zvláštního nedělo…

Zastavili jsme se v městečku Ziguinchor, kde byly stromy obsypány volavkami a čápy marabu. Chodníky u jednoho z místních barů byly vydlážděny mušličkami a coca colu zde měli dobře vychlazenou, stejně jako pivo. Městečko je u řeky a bylo možné zde pozorovat místní rybáře při práci. Fotit se však nechtěli.

Tři noci jsem byl ubytován v Cap Skirring. Místní hotýlek vlastnil Francouz, a i strava tomu odpovídala. Ke snídani byly rozpečené bagetky s vajíčky, máslo a sýr, kafe a čaj. K večeři byl jako předkrm podáván zeleninový salát (miluji rajčata s cibulkou, česnekem a olivovým olejem – česnek s cibulí je také dobrá prevence např. proti malárii), následovala většinou ryba nebo kuře a nechyběla ani sladká tečka. V celém areálu bylo velké množství květin, především různobarevné ibišky. Před hotelem byl kamenný stánek s čerstvě vymačkanými džusy a na pláž jsme to měli jen přes cestu.

Jedno dopoledne jsme se vydali na plavbu malou loďkou mangrovovým lesem až na ostrůvek Ehidje. Po cestě jsme narazili na spoustu volavek jak bílých, tak šedých. Také jsme objevili jeden druh ovoce. Nevím však jak se jmenovalo, neměl jsem po ruce tužku a papír, ale rostlo na stromech a vzhledově připomínalo brambory. Prý se z něj dělá chutný koktejl, ale neměl jsem to štěstí ho ochutnat.

Burčák z palmy

Na ostrůvku jsme podělili místní děti sladkostmi a pastelkami a na oplátku jsme dostali ochutnat ústřice a palmové víno, které je místní specialitou. Víte, co mi to připomínalo? Náš burčák. A jak se připravuje? Pán vylezl s pomocí lana omotaného kolem stromu a svého těla na palmu (samozřejmě bez jištění a bez bot), nařízl ji a nechal vykapávat tekutinu do plastové lahve, která v přírodních podmínkách, tedy v teple a slunci, kvasila.

Viděli jsme také místo, kde „úřaduje“ šaman, tedy něco jako posvátné místo pod mohutným stromem, kde byla rozmístěna spousta kostí a my se mohli přiblížit jen na určitou vzdálenost. Místní průvodce nám vysvětloval rozdíl mezi šamanismem, animismem a náboženským fetišismem.

Takže ve stručnosti: animismus je víra v existenci nesmrtelné, samostatné duše a duchovních bytostí, je jednou z teorií o původu náboženství. Zde se vše přikládá bohům. Šamanismus je souhrn náboženských, magických, mystických a mytologických představ a rituálních praktik. Šaman komunikuje s duchy, vstupuje do transu, má vize, léčí a věští. Náboženský fetišismus je formou uctívání neživých přírodních nebo umělých předmětů, jimž se připisují magické vlastnosti. Za velmi mocný fetiš nebo ingredienci fetišů je považována krev. V některých částech Afriky mají také značnou moc vlasy bělochů. Mezi nejobvyklejší fetiše v tradicích mnoha světových kultur patří také kosti, kůže, drápy, pera, voda pocházející z určitých míst, určité druhy rostlin a dřevo.

Srdečnost domorodců opět na scéně

Další půldenní prozkoumávání místních zajímavostí spočívalo v návštěvě rybího trhu. Byl opravdu velikánský a bylo z čeho vybírat. Na pláži jsme se projížděli džípy mezi supy, kteří zde zřejmě čekali na svou kořist. Také se zde producírovalo několik krav. Vůbec nevím, čím se zde mohly živit, ale bylo jich tu opravdu dost. Občas jsem potkal nějakého kraba a pěkné velké mušličky, které jsem si přivezl i domů.

Navštívili jsme jednu domorodou vesničku, kde děti opět dostaly nějaké drobnosti a pak se nás celou dobu držely jak klíšťata a chtěly s námi odjet. Byl zde i pomník největšího námořního neštěstí Senegalu. Dne 26. 9. 2002 se senegalská státní přívozní loď Joola plující na trati mezi provincií Casamance do Dakaru (pravidelný spoj) díky přetíženosti a prudké bouřce provázané větrem převrhla. Obětí bylo nejméně 1863, někteří právě z této vesničky. Také zde byl obchůdek, kde místní ženy prodávaly pestrobarevné hadrové panenky. Spousta spolucestovatelů zde nakoupila a podpořila tak místní komunitu Diolů.

Kolem vesničky se nacházel kapokový les. Kapok je tropický strom, který dorůstá výšky až 70 metrů a původně pochází ze Střední Ameriky. Plody obsahují vlákna podobná bavlně, a ta jsou mezi cestovateli ceněna, neboť se špatně smáčejí a mají schopnost odpuzovat hmyz. Jsou tedy vhodným materiálem pro outdoorové oblečení.

O zábavu nebyla nouze

Večer jsme vyrazili na místní diskotéku. Bylo to opravdu tak půl na půl černoši a běloši. Sice jsem si dal předsevzetí, že posedím u jedné coca coly a půjdu zpět, ale nakonec jsem trsal docela dlouho a byl označen za nejlepšího tanečníka večera. Místní mé kreace náležitě ocenili potleskem.

Následující den mohl být válecí nebo průzkumný. Já jsem zvolil spíše tu druhou variantu, i když teplotu vody jsem také vyzkoušel. Dopoledne jsem se procházel po pláži směrem vlevo, odpoledne pak směrem vpravo. 🙂 Mezitím jsem zašel do centra městečka na skvělý oběd. Dal jsem si kraba a krevetky. Je opravdu znát, že suroviny jsou čerstvě uloveny a hned zpracovány. Chuť byla bezvadná. Také jsem navštívil místní obchůdky a překvapil mě velký výběr francouzských vín. Hned jsem si jedno červené a jedno růžové koupil, vždy je přece nějaká příležitost k otevření lahvinky. Co se tedy mlsného jazýčku týče, Senegal mě rozhodně nezklamal.

Ten den jsem to však raději přehánět nechtěl, čekalo mě totiž další dobrodružství v sousedním Guinea-Bissau…