Blog

K čemu využít čekání na spoje během cestování? No přeci k dalšímu cestování! Při přesunech na trase domov-Spojené arabské emiráty jsem proto v duchu hesla „Není čas ztrácet čas“ prozkoumal ukrajinský Kyjev.

Letenky do a ze Spojených arabských emirátů jsem si koupil u UIA (Ukraine International Airlines) z jednoho prostého důvodu – byly o polovinu levnější než u Emirates. Pro někoho nevýhodou, ale pro mě příjemným zpestřením bylo mezipřistání v Borispolu, tedy na letišti u Kyjeva.

Dvě mouchy jednou ranou

Času na přestup jsem si nechal poměrně dost (sice to bylo malé letiště, ale nikdy nevíte, zda vyletíte na čas) – při cestě tam jsem měl mezi lety téměř pět hodin, které jsem strávil přímo na letišti. Naštěstí se tam dalo pospávat, prošmejdit kavárny i obchody se suvenýry a k dispozici byl i internet. V mezičase jsem také pozoroval přistávající a vzlétající letadla, jejich rozmrazování, opravu motoru, dotankovávání a tak dále; pandí zvědavost mě prostě nikdy neopouští.

Při cestě zpět jsem ale zvolil dvanáctihodinové mezipřistání, a to právě z toho důvodu, abych stihl Kyjev trochu prozkoumat. Původně jsem si říkal, že alespoň omrknu, jak se tam slaví Velikonoce, ale mí dobří kamarádi mě brzy vyvedli z omylu. Na Ukrajině se slaví pravoslavné Velikonoce a ty jsou dle kalendáře o týden později než ty naše. Přípravy proto teprve začínaly a jen na jednom místě jsem náznak Velikonoc nalezl. Jaké bylo mé překvapení, když hned první velikonoční vajíčko bylo s motivy Emirátů? Podívejte sami, všechna čtyři místa jsem osobně navštívil den či dva před touto zastávkou.

Příště budu plánovat lépe, abych se někde ocitl na místní svátky, ale pak mi zase nebudou zbývat dny dovolené, neboť volno nebude u nás. Zapeklitý problém. Pomůžete mi ho vyřešit? Naštěstí to jistí Vánoce a Nový rok, které snad slaví na většině míst naší planety. Máte se na co těšit, nějaké plány už jsou… 😊

Pokles teplot i moderních výdobytků

Velikonoční čas v Emirátech se vyznačoval sluníčkem a teplotou kolem 34 °C ve stínu. V Kyjevě mě naopak čekaly pozůstatky sněhu, teplota kolem 6 °C a zatažená obloha s občasným mrholením. Navlékl jsem na sebe všechny vrstvy oblečení, které jsem s sebou vezl a místní linkou Sky Bus jsem se vypravil ke stanici metra Kharkivska. Bylo to za poloviční cenu než na železniční nádraží.

V metru jsem se cítil jako doma. V Praze totiž ještě nedávno také jezdily tyto (trochu postarší) soupravy vlaků, které tady jezdí stále. I systém je prý stejný, jako byl u nás v šedesátých či sedmdesátých letech. Koupíte si žeton (dva mi neprodali, vždy jen jeden), vhodíte jej do turniketu a jedete. Kyjevské metro se také vyznačuje tím, že je nejhlubším metrem na světě. Jezdící schody byly opravdu dlouhatánské. Cena byla směšná – pět hřiven, což je v přepočtu pět korun (hřivny jsem také sehnal už u nás ve směnárně, ale i tady byly směnárny na každém rohu).

První zastávkou byla oblast rokle Babyn Jar, kde v roce 1941 nacisté popravili ukrajinské cikány, nacionalisty, komunisty, Židy i fotbalisty v koncentračním Táboře Syrec (během dvou let to bylo celkem 100 000 lidí). Bylo tu i několik památníků. Nejvíce mě zaujal Pomník Romům. Posuďte sami, není ten kočovný vůz pěkně vyvedený?

Nevím proč, ale první hodinu, dvě jsem si vůbec neužíval a chvílemi jsem uvažoval, zda to nevzdám a nepojedu zpět na letiště. Možná to bylo způsobeno dvěma intenzivními dny v Emirátech a nedostatkem odpočinku, nebo tou drastickou změnou teploty… Raději jsem si proto zašel na kávu (McDonald‘s to jistí), dal jsem si šáteček plněný rýží, koprem a žampiony a soustředil se na hlavní kláštery ve městě.

Kyjev nakonec stál za trochu přemáhání

Cestou jsem prošel kolem Zlaté brány, Ukrajinské národní opery Tarase Ševčenka, tržnice Bessarabsky Rynok, Národního muzea a spousty dalších hlavních záchytných bodů.

Zaujala mě Kyjevská univerzita. V roce 1901 nařídil car Mikuláš II. natřít tuto budovu krvavě červenou barvou jako odpověď na studentské protesty proti branné povinnosti. Při její rekonstrukci po druhé světové válce byl zachován stejný odstín rudé. Před univerzitou jsem poprvé viděl i elektromobil Tesla. Musel jsem na něj být ale upozorněn, nějak jsem si ho nevšiml. Že tady jezdilo víc luxusních aut než v Emirátech, mě překvapilo. Sem tam nějaké to Porsche, nějaký Mustang… Asi místní mafie.

Prošel jsem se po bulváru Kreščatik (místní Champs-Élysées) a došel na hlavní náměstí (Majdan Nezaležnosti) s obrovským sloupem a sochou dívky v ukrajinském kroji – na hlavě má věnec a v rukou drží pozlacenou větev kaliny. V roce 2004 se stalo náměstí epicentrem ukrajinské Oranžové revoluce a v roce 2014 zde postříleli asi stovku lidí. Já však naštěstí poslušně hlásím, že za mé přítomnosti se nic zvláštního nestalo.

Prvním chrámem byl Chrám svaté Žofie (Sofie), který je v UNESCO, a byl postavený v polovině 11. století. Během deseti minut jsem došel k Chrámu svatého Ondřeje z poloviny 18. století. Dle legendy sem po Dněpru připlul Svatý Ondřej, vztyčil zde kříž a prorokoval vznik velikého křesťanského města. Na dohled byl ještě jeden chrám, a to Chrám svatého Michala, který byl postaven na počátku 12. století, renovován v 17. a 18. století, zničen v roce 1936 nebo 1937 a znovu postaven na přelomu tisíciletí. Chrám je pojmenován po svatém patronu Kyjeva.

Jak od sebe chrámy rozeznat? Poznávacím znamením může být barva – Žofie je bílá se zelenými věžičkami, Ondřej je bílo-tyrkysový se zelenými věžičkami a je na kopečku, Michal je celý modrý a před ním je malovaná zeď se svatými. Jen měli asi málo předloh, většina obličejů je totiž stejná. Od Michala jsem se svezl pozemní lanovkou (jako na Petřín nebo karlovarskou Dianu) na nábřeží Dněpru.

Prozkoumat jeskyně a hurá domů

Poslední zastávkou byla Kyjevskopečerská lávra, která je také v UNESCO. Komplex byl založený roku 1051 poustevníky Feodosijem a Antonijem Pečerským. Sem jsem si zaplatil i vstup. Překvapilo mě, že mi zakázali fotit zrcadlovkou, prý bych si musel zaplatit vstupenku pro foťák. Ale mobilem fotit mohu, chápete to?

Lávra, což je obzvláště významný a rozsáhlý klášter, se dělí na Horní Lávru (sem se platí vstup) a Dolní Lávru (ta je zdarma). V Horní Lávře je spousta kostelů a muzeí, v dolní jsou hlavně dvě jeskyně – Blízké a Vzdálené. Jedny z jeskyní jsem navštívil, druhé pro mě z časových důvodů zůstaly neobjeveny. Kromě ponurých chodeb (doporučují koupit si svíčku a svítit si s ní na cestu) jsem viděl pár mumifikovaných těl mnichů. Tedy jen prosklené rakve s dekou, pod kterou ti mniši ASI byli.

Z Horní Lávry byla pěkně vidět Matka národa (Baťkivščyna-Maty), dominanta Kyjeva (podobná je i v gruzínském Tbilisi). S výškou 102 m a váhou 30 tun patří mezi největší pomníky na světě. Kdyby bylo více času, došel bych až pod ní, tedy do ní – je tam vyhlídka a kolem velké muzeum s letadly a tanky.

Ještě něco teplého do bříška a pak už se na zastávce autobusu modlit, aby autobus nebyl přeplněný a zastavil, a já tak se mohl v klidu přemístit na letiště. Záložním plánem bylo použití taxi, kterých tu pár čekalo.

UIA mě překvapily. Sice se nepodávalo žádné jídlo, ale pokud se odbavíte online, dostanete mail, ze které brány vám to poletí a zda bude zpoždění, ještě dříve, než se tyto informace objeví na letištních panelech. Za to mají ode mě palec nahoru!

Po přistání mířím rychle domů. Musím přeci ještě stihnout doma vyšupat dámské osazenstvo příbuzných, když je to Velikonoční pondělí 🙂

Už teď vím, že bych se sem chtěl vrátit, ale za trochu přívětivějšího počasí. Musím přeci ještě ochutnat pilaf, kaviár, boršč, kvas, vodku a medovinu. Kyjev je také výchozím bodem do Černobylu, který je na mém cestovatelském seznamu. Přidá se někdo?