Táborský sněm králů
Po malebných Litoměřicích jsem se rozhodl vyrazit na Tábor. Tedy, nechápejte mne špatně. Nemyslím tábor dětský, ale město v Jihočeském kraji. Na výlet jsem se tentokrát dobře připravil: vzal jsem si batůžek i s výstrojí (rozumějte se zápisníkem, perem a kapesníkem) a také jsem si něco přečetl o městu samotném. Jeho historie je skutečně pozoruhodná! Na jednu stranu poněkud krvavá, na druhou však prostoupena nadčasovými ideály rovnosti a bratrství.
Nicméně do Tábora jsem se nevypravil jen za městem samotným. Tentokrát jsem si dovolil trochu se zasnít… tedy… více, než obvykle.
Jedním ze čtyř hejtmanů, kteří dohlíželi na pořádek ve městě, byl i Jan Žižka.
Město zrozené z ideálů
Za dva roky tomu bude přesně 600 let, co Husité založili Tábor. Mohli byste si myslet, že jej pojmenovali podle nějakého vojenského tábora, který na místě původně stál, ale je to ještě trochu jinak: město dostalo název po hoře Thabor poblíž Nazaretu v dnešním Izraeli.
Táborité, jak si začali obyvatelé později říkat, město založili s jasnými představami: chtěli vytvořit rovnostářské společenství, kterému bude nadřazen jedině Bůh. Proto po příchodu každý odevzdal svůj majetek do velkých kádí na náměstí. Když pak někdo z obyvatel cokoliv potřeboval, dostal požadovanou věc ze společné zásoby. Byl to zřejmě pěkný ideál, avšak nutno dodat, že hlavní příjmy Tábora pocházely z kořistnických výprav městského vojska. Především z plenění klášterů. Taková byla zkrátka doba.
Po bitvě u Lipna udělil Zikmund Lucemburský Táboru práva Královského města.
Brrrr… ještě, že dnes už lidé neválčí, tedy alespoň ne v Táboře. My pandy nejsme zbabělé, ale naše tělesná stavba není zrovna… válečnická. Raději sedíme na stromě a pěkně z výšky pozorujeme, co to ti lidé zase vyvádí. Nebo se procházíme ulicemi města a obdivujeme jeho genia loci.
Táborský „duch místa“ je jako brána do minulosti. Obzvláště Staré město, historický střed Tábora, je toho živým důkazem. Od severovýchodu až po severozápad je stále obehnané vysokými hradbami, které nabízí krásný výhled na místní přehradu – přes pět století starý Jordán, který je údajně nejstarší údolní nádrží ve Střední Evropě.
V 15. století patřily táborské hradby k nejdůmyslnějším v Evropě.
Všudypřítomné stopy husitství
Celé město je protkané památkami na husitské hnutí. Na Žižkově náměstí stojí socha slavného vojevůdce. Můžeme zde najít také Husitské muzeum. Ale na pohled nejpůsobivější jsou staré zdobené domy lemující náměstí.
Návštěvník také rozhodně nepřehlédne kostel Proměnění Páně, na jehož vysokou věž se dá vystoupat. Výstup je prací pro dobrodruhy: čím výše se dostanete, tím jsou kamenné, posléze dřevěné schody příkřejší a nahoře dokonce musíte podlézt starý veliký zvon. Má neohrožená povaha se však žádných výšek ani překážek nezalekne, a kdyby schody nebyly tak vysoko od sebe, rozhodně bych se nenechal nést v batohu. Na mou duši, na pandí uši…
Pohled na Žižkovo náměstí z věže kostela Proměnění páně.
Z věže je nádherný výhled na celý Tábor i okolí. Vidíte, jak se úzké, křivolaké uličky vinou z náměstí jako kořeny stromu. Posety historickými domy, promlouvají opravdovým hlasem minulosti. Můžete sledovat, jak se od vodní hladiny Jordánu stříbrně odráží paprsky Slunce.
Tábor skutečně nabízí potěšení pro oči, ale nejen pro ně. Muzeum čokolády a marcipánu vám kromě expozice nabídne i volnou či řízenou degustaci (na objednání). Můžete se vypravit na tajemnou a dobrodružnou prohlídku táborského podzemí (vstup najdete v muzeu). A pokud nemáte čas ochutnávat ani hledat podzemní poklady, navštivte starou Vodárenskou věž, ve které se dnes nachází galerie.
Vodárenská věž – pozůstatek unikátního přečerpávacího systému, který již roku 1502 zásoboval město pitnou vodou z přehrady.
Sněm králů
Tolik jsem se rozvyprávěl o městě Táboře, že jsem úplně zapomněl na důvod, který mne sem přivedl. Konal se tu totiž druhý ročník Blaviconu – Sněmu králů, události inspirované dílem slavného polského spisovatele Andrzeje Sapkowského – Ságou o Zaklínači.
Událost se odehrávala v okolí Hausova mlýna, kolem kterého se ve strmém údolí příjemného parku pod hradbami města vine Tismenický potok. Samotná Sága je v poslední době velmi populární a – což mi spisovatelé dokážeme ocenit – vyniká vysokou literární kvalitou. Kromě šesti románů a dvou povídkových sbírek existují také tři počítačové hry, seriál a nový se právě chystá. Tedy dostatečný materiál pro celou plejádu nádherných kostýmů ve středověkém stylu, koncertů, workshopů a přednášek.
Kdybych měl trochu delší ruce, mohl jsem si zastřílet z luku, kdybych byl jen o malinko vyšší, mohl jsem šermovat s tréninkovým mečem, a kdyby neexistovala obecně vžitá představa, že pandy mají větší štěstí, než lidé, mohl jsem si zahrát kostky s králem. Podobně to platilo i o házení kroužků na cíl s kněžnou, přetahování, tančení v rozvášněném davu a dalších činnostech. Samozřejmě ani v jediném případě nešlo o nedostatek kuráže. Srovnávat pandu s mnohem většími lidmi je nefér. Také se mnou nechtěli soutěžit v lezení po stromech. Ehm… naštěstí.
Oživením středověké atmosféry dokreslil Blavicon už tak působivý historický kolorit města Tábora.
Nakažlivé nadšení a inspirace
Přednášky jsem si ale užil velice. Například v cyklu „Mýty o středověku“ jsem se dozvěděl, že si Vikingové odbarvovali vlasy, nebo že se vyžívali v lyžování pro zábavu. Po jejich vzoru jsem si také zalyžoval… totiž ve virtuální realitě. Kromě toho jsem si zahrál i několik deskových her a ochutnal z pestrého výběru medovin (ale jen jednu, protože i po tom malém kalíšku se mi pletly tlapky). Nejvíce mne však okouzlila atmosféra celé akce. Všichni přišli za stejným cílem, užít si jediný příběh a svět. To se odráželo nejen v práci, jakou si mnozí účastníci dali se svými kostýmy, ale také v kolektivním nadšení všech.
A já? Já se vracím nadšený vždy. Kromě barvitých vzpomínek mám novou inspiraci na příběhy, básně a úvahy. Jo a taky jsem teď tak trochu zaklínač. Můžete mi říkat Packal z Rivie. 🙂
Váš Paskal
