Ve víru skal
Zkušenosti ze skal mám už z Českého Švýcarska, ale ferraty, to tu ještě nebylo! Nalákán na procházku u Vírské přehrady, vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Bylo mi řečeno: vezmi si výstroj. Nezapomněl jsem a tentokrát si konečně vzal svoji oblíbenou vestu. Myslel jsem, jak své lidské přátele překvapím. Ale když jsme dorazili na místo, překvapili oni mě, když mi položili otázku: „Kde máš helmu, sedák a fousy?”
Helmu mi půjčili jen na fotku.
Ještě, že my pandy jsme od přírody tak výborní lezci! Mým zkušenostem tedy zásluhu opravdu připsat nemohu. Ale hezky od začátku… Malebné údolí řeky Svratky oděné do barev pozdního léta upoutalo mé oči. Ostatně čumák jsem měl přitisknutý na boční okénko auta celou cestu z Brna na Českomoravskou vrchovinu. Krajina Vysočiny je prostě fantastická – kopce se vlní jako zelené moře, pastviny jsou poseté krávami, řeky si svobodně zurčí v hlubokých žlebech, tu a tam z bujných lesů vykukuje nějaká skála či rozhledna.
Ani jsem se nenadál a už jsme byli ve vesnici Vír, vinoucí se v širokém údolí mně dobře známé řeky Svratky. Za vesnicí jsme nechali auto a vyrazili k první skále. Zatímco si mi lidští společníci zapínali úvazky a kontrolovali karabiny, já hledal schody nahoru. Když mi konečně došlo, že vzhůru budu muset opravdu vylézt po strmé skále, pokrčil jsem rameny a vytáhl drábky. Co jiného mi také zbylo?
Velká věž a já.
Skála se jmenovala Velká věž. Obtížnost B-C mi sice nic neříká, ale určitě značí extrémní horolezecký výkon a já jsem na sebe po právu hrdý. Za necelých patnáct minut jsme byli nahoře. Pod vrcholkem skály mne okouzlil pětimetrový lanový most, jehož příčky sice byly pro pandí tlapky dost daleko od sebe, ale mou věhlasně dobrodružnou povahu nemohlo nic zastavit. Výhled na řeku mi byl rozhodně dostatečnou odměnou. Když jsem prohlásil dnešní výkon za hotový, chtěl sešplhat dolů a co nejpřímější cestou se vrátit k autu, dozvěděl jsem se hned dvě novinky: zaprvé, že ferraty se dolů nelezou, a zadruhé, že nás čeká ještě jedna skála. No… což. Obrátil jsem se a následoval své lidské kamarády. Co jiného mi zbývalo?
Vírská nádrž je jedním ze zdrojů pitné vody pro Brno a okolí.
Pěknou lesní pěšinou jsme vyrazili k přehradě a já jen doufal, že se neztratíme. Brzy mne však příroda okouzlila natolik, že jsem na všechny strachy zapomněl. Na konci lesní cesty jsme potkali studánku s krásně studenou a osvěžující vodou, ve které jsem hned uhasil svou žízeň. Jak k práci, tak k pití, říká se u nás na Moravě.
Když jsme opustili poslední stromy, rozevřel se před námi pohled na ohromnou hráz Vírské přehrady. Jenom jsem doufal, že mí spolulezci teď nebudou chtít těch 71 metrů zhorolezovat dolů. Když byla hráz za námi, potichu jsme si oddechl. Obnažené břehy jasně prozrazovaly, že vody je málo. I tak poklidná přehrada upoutala můj pohled a zrovna, když jsem se zadíval do odlesků slunce na vodní hladině, všiml jsem si, že můj doprovod zmizel. Brzy jsem je však vyčenichal, lesní stezkou už si to zase rázovali dolů. Sotva jsme vylezli nahoru! Vyrazil jsem tedy za nimi… jako kdyby mi také zbývalo něco jiného.
Vesnice Vír je pojmenovaná podle skály Vířina, kolem které se na řece tvořily nebezpečné víry.
Cestička nás brzy zavedla, jak jinak, k další ferratě. Jezerní stěna byla o trochu těžší než první skála, ale já už jsem v té době platil za zkušeného horolezce, takže jsem ji zvládl levou zadní tlapkou. Od skály jsme pak další lesní pěšinou došli na vyhlídku Klubačice na Vírské skále, odkud se nám otevřel nádherný výhled do údolí na vesnici Vír – start i cíl našeho výletu. Přes adrenalinové výzvy, nepohodlí na tvrdých kamenech a nepřeberná nebezpečenství se mi výlet nakonec líbil. Říká se o mně, že jsem duší básníkem, a ti si vždy na všem najdou kus krásy. Ostatně, co jiného jim také zbývá, že? 😉
Váš Paskal
