Blog

V květnu mi bylo oznámeno, že se má vysněná a dlouho plánovaná cesta na západ Afriky nakonec neuskuteční. Bylo to zklamání, neboť to měla být výzva – do těchto destinací moc lidí ani pand nejezdí. Co naplat, změnil jsem plán a vybral jsem si místo, kde jsou lidé také tmavší pleti, a alespoň vzdáleně tak Afričany připomínají.

Dobrodružnost celé akce navíc překonala původní plány – vsadím se, že tuto exotickou výpravu ještě žádná plyšová panda nepodnikla. Navštívil jsem celkem tři destinace a abych si cestování pořádně užil, vystřídal jsem dvanáct letadel a nalétal přibližně 40 000 km. Mé vyprávění však začíná v Nauru.

Co je malé, to je milé

Nauru je třetí nejmenší stát na světě (hned po Vatikánu a Monaku) a také nejméně navštěvovanou destinací – ročně sem přijedou maximálně dvě stovky turistů. Naše desetičlenná partička tak nejspíš trochu zvýšila místní statistiky. 🙂 Vyřízení víza trvalo celé dva měsíce a s kapkami potu na čele jsme jej drželi v ruce až den před odletem. Trochu nervy, ale víra ve šťastné konce nám stále dávala naději.

Ubytovali jsme se v tom nejlepším hotelu na ostrově. No, ono vlastně nebylo moc na výběr, celkem tu jsou totiž dva. Jednalo se o státní hotel a podle mých měřítek zkušeného cestovatele šlo spíše o ubytovnu. V pokoji byla kromě postele a vlastní koupelny i rychlovarná konvice s kávou a čajem, a dokonce i sklenička na víno a lednice. Z balkonu (měl jsem protekční pokoj – s paní recepční jsme si padli do oka) jsem měl nádherný výhled na palmy a moře a takový západ slunce se skleničkou v pacce… No, sám sobě při psaní těchto zápisků závidím.

V pátek i v sobotu byla v hotelu diskotéka, takže to tam opravdu žilo. Jsem sice panda mírumilovná a schopná najít si na všem to dobré, ale spánek taky není úplně k zahození. Škoda, že nedělají špunty do uší v pandí velikosti (k těm jsem dostal až na cestě z Brisbane do Dubaje).

Nauru nemá hlavní město, proto jsme ho u bazénu se slanou vodou a s lahví brandy založili. 🙂 Dostalo jméno Coco City, ale někteří účastníci k tomu přidali koncové „t“ – to víte, chlapi, alkohol a spousta sprostých slov…

Z dalších (tentokrát už ne smyšlených) faktů a zajímavostí mi v paměti utkvělo především to, že se Nauru stalo známé těžbou fosfátů, která po jistou dobu zajistila místnímu obyvatelstvu jeden z nejvyšších důchodů na světě. V důsledku nekontrolované těžby a pochybné finanční politiky je dnes však většina ostrova neobyvatelná a stát stojí před finančním bankrotem a ztrátou nezávislosti. Z cestovatelského úhlu pohledu je ale právě tímto ostrov zajímavý a známý (musím se vám však k něčemu zahanbeně přiznat – než jsem o této cestě uvažoval, vůbec jsem o státě Nauru nevěděl).

Ostrov v současné době funguje i jako útočiště uprchlíků. Utečeneckých táborů (detenčních center australské vlády) je zde pět a my jsme jeden navštívili. Oproti místním obyvatelům se tu mají uprchlíci doslova královsky, alespoň co se materiálního zázemí týká – pobírají 500 AUD měsíčně, mají notebooky, telefony a další vymoženosti, také neplatí za ubytování.

Mně však na ostrově internet nefungoval a i telefonní spojení bylo sporadické, proto jsem se nemohl ozvat dříve. Na druhou stranu není občas na škodu být mimo dosah. Vřele to každému doporučuji.

Vařená panda na tisíc způsobů (třeba na víně)

Ostrov má po obvodu 20 km a my jsme ho objeli kolem dokola i napříč. Původně bylo v plánu půjčit si kola (v hotelu měli naštěstí jen dvě) a objet ostrov na nich, ale při teplotě, která zde pamatovala, bych se ve svém kožíšku asi úplně uvařil. Dostali jsme tedy místo toho autobus bez klimatizace, asi abychom nebyli zas tak zhýčkaní.

Dalším cílem byl nejvyšší bod ostrova – 65 m vysoký kopec (těsně pod vrchol jsme se nechali vyvézt autobusem). Také jsme se byli podívat u jezírka, které mělo nádhernou zelenou barvu. Mísila se zde prý sladká voda se slanou, a dokonce se tu rochnily i malé rybičky. Já jsem  zaujal taktické místo ve stínu palmy a oddal se relaxaci a rozjímání.

Teploty byly opravdu tropické, a to až tak, že po vylezení ze sprchy jste tam mohli vlézt znovu. Během dopoledne posledního dnu jsem se sprchoval třikrát. 🙂

Nauru je celkem blízko Austrálie a dá se zde sehnat i australské víno (byť jen v jednom obchodě na ostrově, kam jsem zavítal dvakrát). Když už jsem byl u toho poznávání, vzal jsem to opravdu zevrubně a musel jsem ochutnat i tenhle lahodný mok. Kombinace vína a rozpáleného slunce je však jen pro trénované…

Co mě okouzlilo ze všeho nejvíce, byly již zmiňované východy slunce. Už jen kvůli nim bych se sem vrátil. Východem sluníčka jsem se také s ostrovem rozloučil, v poledne jsem už byl na letišti a psychicky se připravoval na zpátečních 20 000 km. Čistý čas letu přes Brisbane a Dubaj byl cca 23,5 hodin, tedy dost času na vstřebání všech nových zážitků a sepsání dalších poznatků, s nimiž se s vámi podělím zase příště.