Athény – za málo peněz (a času) hodně muziky
Akropole; typická výměna stráží s okovanými botami s velkou bambulí; frapé, olivy a sluníčko; jména jako Zeus, Athéna či Apollon známá z povinné četby – to vše jsou Athény. Já jsem si všeho, co nabízí, užil plnými doušky, k tomu navíc v příjemných 14 °C, s přijatelným množstvím turistů a sníženým mimosezónním vstupným na většinu památek. Byl jsem tam totiž v lednu a ještě k tomu jsem, stejně jako do Milana, ulovil letenku za 1 Kč.
Trochu nahnáno jsem měl ze svého ubytování. Kromě podezřele nízké ceny mě zneklidňoval i fakt, že bych se měl stihnout ubytovat do 23 hodin. Co když letadlo nepřiletí včas? Asi bych přespal před hotelem nebo kousek od něj s místními bezdomovci. Naštěstí vše vyšlo perfektně, žádné zpoždění se nekonalo a s nalezením té správné adresy taky nebyl žádný problém. Ubytování jsem si vybral stylové, alespoň dle jména – Athens House Hotel v ulici Aristotelous. Na přespání to stačilo, ale nějak jsem si neuvědomil, že ve státech jižní Evropy nebývá v hotelech topení, a tak mi byla v noci trochu zima. Naštěstí to zachránila vyhřívaná postel.
Zlatou medaili za prozkoumání Atén získává…
Další den jsem měl celý na prozkoumávání místních zajímavostí. Naposledy jsem tady byl před čtrnácti lety, tak jsem si říkal, jak se asi město změnilo. Tehdy to bylo těsně před letní olympiádou, kdy zde probíhal stavební boom a mohutné rekonstrukce všeho.
Tento den jsem udělal asi rekord. 28,2 km courání po městě za 11 hodin a následně ještě 2,5 hodiny procházení národního muzea (na kilometry těžko říct), které bylo při mé první návštěvě zavřeno z důvodu rekonstrukce. Večer jsem toho měl plné tlapky a byl jsem rád, že jsem se následující den vracel domů.
A co jsem všechno navštívil? Například Panathénajský stadion, na kterém se první novodobé olympijské hry konaly již v roce 1896. Na stupínek vítězů mě však nepustili. Byl až za branou a v době mé návštěvy měli ještě zavřeno. Ach jo, zase nemám vavřínový věnec a potlesk davu. Bude se ze mě muset stát filmová hvězda, abych si tu slávu užil. Nebo začnu psát cestopisy a bude to bestseller…
Další zastávkou byl první athénský hřbitov. Ne, že bych byl tak morbidní, ale dají se tu najít nádherná sochařská díla a také mauzoleum Heinricha Schliemanna, objevitele Tróje a Mykén. Následovalo Národní archeologické muzeum. Doporučuji, opravdu stojí za návštěvu. Je zde spousta zajímavých soch, váz, zlatých předmětů, šperků… Mně se nejvíce líbil Poseidon (dle některých Zeus), bronzová socha s názvem Kůň s malým jezdcem a posmrtná maska Agamemnona.
Akropole – vrchol města i dne
Vrcholem prohlídky byla Akropole, nejdůležitější orientační bod a poznávací znak Athén. Zde jsem se procházel přes hodinu a půl a kochal jsem se nádhernými výhledy na celé město. Až když jsem odcházel, potkával jsem skupinky turistů, jinak tady byl klid. Večer jsem si pohled zopakoval z nedalekého kopečku Filopappou Hill, kde se nachází ve skále vytesaný hrob Sokrata. Byl jsem tam se setměním a bylo úžasné pozorovat, jak se Akropole postupně rozsvěcí. Škoda, že se mi nechtělo tahat se stativem. Nechyběl ani výhled i na přístav Pireus, který je dnes již předměstím Athén.
Co bych ještě vypíchl? Například západ sluníčka nad Chrámem Dia Omypského, příjemnou procházku v Národní zahradě, kterou navrhla královna Amálie (byla tam i minizoo s kachnami, husami, králíky, kozami a pávy) a taky tři úžasné budovy nedaleko mého ubytování – Athénskou akademii, Národní knihovnu a Athénskou univerzitu. Zapomenout nemohu ani na prezidentský palác a střídání stráží.
Výměna stráží opravdu stojí za to. Ta velká, s mnoha vojáčky, je každou neděli. Bohužel jsem tady byl v sobotu, takže jsem viděl jen klasickou „malou“. I tak to byla desetiminutová podívaná. Obdivuji ty kluky. Nejen že zvedají nohy až do nepřirozených úhlů, ale na té jedné noze musí stát docela dlouho. Já bych asi ztratil rovnováhu. Pak s nohou legračně zamrskají a strašně pomalu ji pokládají zpět na zem. Moc se mi ale líbily jejich podbité boty s velkými bambulemi. U kolen i na čepičce mají střapce. Docela mě překvapilo, že většina vojáků měla knírek, to se v naší armádě asi tak často nevídá, i když jsem se na to nikdy nezaměřoval.
Po cestě jsem také potkal dramatiky Aischyla, Sofokla a Euripida. Ptáte se, jak jsem to dokázal? Na hlavní třídě u Národního zahrady byly jejich busty, které byly realizovány za pomoci fondů EU (nechyběla pamětní cedulka).
České kořeny v sobě nezapřu
Všude na ulicích byly stromy obsypané pomeranči. Jsem přeci typický Čech – je to zdarma, jen to opadává na zem, proč nevyzkoušet jejich chuť? Byl jsem však trochu zklamaný. Nejen že po noci byl pomeranč strašně ledový a měl hodně pecek, ale také mi nepřišel až tak zralý. Nevím proč, vzpomněl jsem si na doby dávno minulé, Vánoce a kubánské pomeranče. No, každá zkušenost se počítá a nemusím litovat, že jsem to nevyzkoušel.
Také policejní auta mi byla nějaká povědomá. Při bližším průzkumu jsem zjistil, že to jsou naše oktávky. Vida, cítil jsem se skoro jako doma. 🙂
Co říci závěrem? No jasně, málem bych zapomněl na jídlo! Ochutnal jsem samozřejmě gyros, suvlaki, ouzo i metaxu, ale to jsou věci, které seženeme i u nás doma. Řecko je však krásné, stejně jako jiné destinace. A abych na něj dlouho vzpomínal, nesmí na mé ledničce chybět magnetka a ve špajzu nějaké ty dobrůtky, hlavně olivy s různými příchutěmi a koření.
