Evropa či Asie? v Gruzii se mísí obé
Název země je podle jedné z teorií odvozen od jejího patrona svatého Jiří, tedy Georgia – Gruzie. V místním jazyce však zní Sakartvelo.
Jedná se o stát na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie, při východním okraji Černého moře. Sousedy jsou Rusko, Turecko, Arménie a Ázerbajdžán. Do kterého světadílu tato země patří? To je otázka, na kterou se místních raději neptejte. Oni sami se považují za Evropu, proto všude uvidíte vlajky Evropské unie. Oficiálně, dle historického určení, však patří do Asie.
Pohostinnost a české pivo
Obyvatelé Gruzie jsou Gruzíni, Azerové, Arméni, Oseti, Řekové, Abchazové a Rusové. Jedná se o pravoslavné křesťany s muslimskou menšinou, v horách nalezneme originální místní náboženství džvarismus. Lidé jsou tu velice přátelští a mají ve zvyku vás hostit. Hned na mém prvním ubytování mě majitel pozval na výborný zeleninový salát na způsob šopáku, klobásku, sýr a místní pálenku čača. I ta konverzace přestala po jedné sklence váznout a domluvili jsme se anglicko-rusko-česky.
Znají Gruzíni Českou republiku? Budete překvapeni – znají, a to díky pivu. V obchodech jsem napočítal několik našich značek. Také policie tu jezdí ve škodáckých „oktávkách“.
A jak jsem se v této zemi ocitl? Opět výhodná letenka, tentokrát z Wroclavi. (Cesta byla dramatická, těšte se na článek o tomto polském městě.) Po příletu do Kutaisi jsem hledal směnárnu. Byl to docela oříšek, protože klasická „budka“ s kurzovním lístkem tu prostě nebyla. Nakonec jsem ji ale našel – díky velké frontě a anglicky a polsky mluvícím cestovatelům. Žádné označení, žádný kurzovní lístek, úplně v růžku letiště. Vše ale proběhlo hladce.
Koupil jsem si lístek na autobus a byl jsem nasměrován do taxi – holt jiný kraj, jiný mrav. Taxikář se při vystupování na hlavním náměstí v Kutaisi dožadoval nějakého bakšiše, ale zamával jsem platnou jízdenkou a odešel vstříc dobrodružství…
Jazykové bariéře i jízdním (ne)řádům navzdory
Jen se podívejte na to jejich písmo. „Pracovně“ jsem si ho nazval vlnky. S latinkou se zde moc nepářou, gruzínštinu neumím já. Anglicky neumí oni, rusky jsem se už neučil já. Co teď? Ještě že mám tlapky.
Jako první jsem dle rad z cestopisů zamířil za divadlo, kde mělo být seřadiště maršrutek (minibusů). Občas prý jezdí dle jízdního řádu, který ovšem není na internetu dohledatelný, občas jede až se naplní. Stanoviště jsem našel, ale minibus měl jet až za dvě hodiny. Naštěstí mi nějaký stařík nabídl, že mě za určitý obnos sveze. Bylo to sice 10x dražší než minibusem, ale zase jsem viděl místa dvě, nakonec za lehký příplatek dokonce tři. Ušetřil jsem si tlapky šlapáním do kopce, stihl jsem prohlédnout i město a nemusel se na další místo přesouvat v noci.
První zastávkou byl klášter Gelati. Jedná se o klášterní komplex z počátku 12. století, jehož součástí je Chrám Panny Marie i kostely svatého Jiří a svatého Mikuláše. Ten první založil sám gruzínský král David IV. (Stavitel) roku 1106, ty další dva pocházejí ze 13. století. Katedrála je od roku 1994 na seznamu UNESCO. Mrholení dodávalo tomuto komplexu mystický charakter.
Najednou se vedle mě objevila žena v černém, která se pasovala do role průvodkyně a celý komplex mi ukázala. Zjistil jsem, že ruština není tak odlišný jazyk a že se při dobré vůli dá většině slov porozumět a zbytek se domyslí. Dokonce jsem v kostele nahlédl do kapličky, kde se konal křest miminka a v hlavní chrámové lodi se odehrával buď svatební obřad nebo obnovení svatebního slibu (přeci jen aktéři nebyli nejmladší). Chrám je nádherně vymalován freskami, je zde znázorněn i sám král zakladatel. Součástí komplexu je také Akademie, která zaměstnávala některé z nejslavnějších gruzínských vědců, teologů a filozofů, dnes se v zrekonstruované budově pořádají větší akce. Nechybí ani vykopávky, převážně velké amfory na víno a také hrob krále Davida.
Kláštery v rouše svatebním
Druhou zastávkou byl klášter Motsameta, který je jen kousíček od Gelati, ale veřejná doprava tam nejezdí. V okolí je nádherná příroda, tak jsem trochu relaxoval a kochal se výhledy na řeku Rioni a bujnou vegetaci. Podle legendy byl klášter postaven na místě, kde v 8. století Arabové popravili bratry Davida a Konstantina Mcheidze, vévody z Argveti, kteří odmítli přijmout islám (byli vhozeni do řeky s kameny kolem krku, následně byli pohřbeni jako mučedníci v kryptě kostela; po tomto masakru se řece říká Tskhaltsitela – „Červená voda“). Motsameta je spjata s prastarou pověstí: pokud třikrát podlezete pod oltářem s kostmi obou bratrů po kolenou a budete si něco přát, přání se splní. Opravdu tomu tak je. Za mé přítomnosti jedna slečna prolézala malou dírou pod hrobkou. Snad se jí přání vyplní…
I tady jsem potkal svatbu a nevěsta byla velice pohledná. Škoda, že už měla nápadníka, jinak bych se nabídl.
Třetí a poslední zastávkou mé okružní jízdy s taxikářem (jak jsem psal dříve, v každé zemi rád vyzkouším místní taxi) byla katedrála Bagrati z 11. století, která se nachází na kopci nad Kutaisi. Katedrála měla smutný osud. Na konci 17. století byla poničena osmanskými vojsky a začala chátrat. Opravy začaly v polovině 20. století a pokračují dodnes. V roce 1994 byla společně s klášterem Gelati zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Od roku 2010 byla zařazena mezi památky v ohrožení a v roce 2017 byla katedrála ze seznamu světového dědictví vyňata kvůli obavám o zachování autentického historického charakteru stavby.
Je pravda, že vybetonovaná část katedrály a moderní přístavba není zrovna to, co klášter obohatilo, tedy alespoň podle mého laického názoru. Ale i tak se mi tu líbilo. Za klášterem se pásla ovečka, která se mě bála a nechtěla pózovat na fotku, v kostele se (opět) chystala svatba a před ním byli místní páni oblečeni v tradičních krojích. Tedy další bonus a náhled do gruzínského folkloru.
Obhlídka města Kutaisi
Po návratu zpět do centra Kutaisi jsem se rozhodl, že si toto město projdu. Jedná se o druhé největší město Gruzie s přibližně dvě stě tisíci obyvateli. Co zde můžete navštívit? Dle slov jednoho kamaráda cestovatele nic. Prý vůbec nemám jezdit do města a mám to z letiště vzít rovnou směrem na Tbilisi. Jenže já si rád vše prozkoumám sám, abych si udělala vlastní názor. Je pravda, že v samotném městě toho moc k vidění není, ale ty okolní kláštery určitě za návštěvu stály.
Co tady ale najdeme, je gruzínský Parlament. Budova ve tvaru skleněné kupole oválného tvaru slouží svému účelu od května 2012, kdy sem byl parlament přemístěn z hlavního města. Nachází se na místě památníku Gruzínců a dalších sovětských občanů, kteří zemřeli ve druhé světové válce.
Na náměstí Davida Budovatele se nachází nová Kolchidská fontána vyzdobená zvětšenými kopiemi třiceti nalezenými kolchidskými sochami ze zlata a bronzu. Postavena byla v roce 2011. Kdysi tu stál kostel, pak socha Stalina. Zlaté postavy ve tvaru koní, beranů, tygrů a dalších zvířat mě překvapily. Mezi zvířaty jsem našel i postavu tamády (výrobce toastů během gruzínského svátku) zdravící hosty s vínem v ruce.
Vyfotil jsem se u Divadla Lado Meskhishvili, respektive u sochy pana režiséra, prošel kolem Státní opery Balanchivadze a zamířil k velice zajímavé budově Tržnice s komunistickou propagandou. Škoda, že se mi k tomuto objektu nepodařilo dohledat jakékoli podklady. Docela by mě zajímalo, co jednotlivé výjevy představují. Cestou jsem navštívil i místní park Boulevard s mnoha sochami místních osobností.
Poslední dobrodružství před odjezdem
Zážitek mám i z cesty přes město na hlavní autobusové nádraží. Nebylo to tak úplně plánované. Dle instrukcí slečny na letišti tam jede autobus číslo dvě. Hledal jsem, pátral jsem, ale za celých čtyřicet minut, co má cesta trvala, jsem žádnou dvojku nepotkal. Kam autobusy jedou, jsem si bohužel nezvládl přečíst, neboť za okny bylo buď jen číslo nebo „vlnovky“. Všude čilý dopravní ruch, dost často se ke mně připojil nějaký místní psík. Nebyli to ale žádní podvyživení tuláčci. Byli to dobře živení, čistí jedinci s obojkem, kteří se asi rozhodli, že mi zpříjemní cestu a sami se vyvenčí. Když jsem se dostal dále od centra, začala ta pravá atmosféra. Budovy neudržované, občas odpadlá omítka, zamřížovaná okna, chodníky s vytrhanými dlaždicemi… Takhle nějak si představuji Balkán. Ještě kdyby tu projel koňský povoz, bylo by to dokonalé.
Autobusové nádraží, v tomto pojetí spíš menší parkoviště s minibusy a vyvolávači míst, kam zrovna který jede, bylo hned vedle Mc´Donalda. Nezbytná toaleta, koupě kávy a nasedám směr Tbilisi. Je to něco kolem 220 kilometrů a cesta je naplánována na čtyři hodiny. Hlavní město, těš se na mou přítomnost!