Blog

Po předkrmu v podobě Kutaisi mě čekal hlavní chod – na návštěvu Tbilisi jsem měl opět jen jeden den, ale myslím, že jsem ho využil opravdu do poslední minuty.

Na hlavní město Gruzie jsem se moc těšil. Navnadily mě lákavé fotky na internetu. Dokonce mi i vyšlo počasí – bylo po dešti, černými mračny se snažilo vykouknout sluníčko, a nakonec byla modrá obloha. K tomu poklidná atmosféra, kterou v Praze či jiném „turistickém“ hlavním městě nezažijete. Vlastně jsem si nevšiml žádného organizovaného zájezdu. Potkal jsem jen jednu malou skupinku Japonců. Buď to bylo tím, že ještě nebyla hlavní turistická sezona, nebo tím, že se nejedná o „profláknutou“ destinaci. Díky tomu byl zážitek intenzivnější a nemusel jsem se přetahovat s dalšími turisty o nejlepší místo na fotku.

Nevinně o víně

Do města jsem dorazil již za tmy. První má myšlenka byla – vyzkouším místní vyhlášené víno. Zašel jsem do prvních potravin a zjistil jsem, že nevím, jestli bude na pokoji vývrtka. Kuchyňka měla být součástí, ale jak se budu s majitelem dohadovat, že bych chtěl otevřít lahvinku? Změnil jsem tedy taktiku – nejdříve se podívám na pokoj a pak zajdu nakoupit. Mělo by to být tak 200 metrů od ubytování a stejně chci jít fotit noční Prezidentský palác a pohled na město.

Jdu tedy podle mapy a jsem ztracen. Zeptám se jedné babičky, která umí jen gruzínsky a francouzsky, ale i tak mě na místo nakonec dovede. Když se asi po 15 minutách na dveře dobouchám (dle instrukcí nám majitel přinese ve smluvený čas klíče – nikdo nás však nečekal), zjistím pomocí Google překladače, že mu nejde elektřina a že nás ubytuje někde jinde a rozdíl ceny doplatí. Ještě se mě zeptal, zda něco nepotřebuji. Nevěděl jsem, co bych měl potřebovat. To mi došlo až následně…

Ubytování bylo zřejmě u nějakého jeho známého a bylo luxusnější než to původní. Měl jsem k dispozici pokoj se třemi postelemi, balkon i kuchyňku. Jen malý zádrhel – bylo to úplně mimo centrum. A já si vždy dávám takovou práci, abych našel ubytování přímo v centru, aby se dalo vyrazit i za nočním focením. Noční focení ani víno se tedy nekonalo. Původní hostitel se se mnou ještě dohodl, v kolik chci ráno odjíždět a že mě vyzvedne a zaveze tam, kam budu chtít. Nový majitel byl velice milý a pozval mě na ochutnávku místních specialit.

Prohlídka města začíná…

První zastávkou byla Katedrála Nejsvětější Trojice. Areál Sameby, jak se jí říká, jsem si obešel, pomazlil se s místními hafany a chvilku si počkal, než otevřou. Zatím jsem neměl čas na bližší prozkoumání, ale stále nechápu, proč se ženy, když mají kalhoty a chtějí vstoupit do pravoslavného kostela, musí omotat ještě nějakým kusem látky, aby to vypadalo jako sukně. Z křesťanských kostelů i z islámu jsem zvyklý na požadavky na zakrytá ramena, něco pod kolena či až na zem a něco na hlavu, ale nikdo asi neřeší, zda má žena sukni nebo kalhoty.

Sameba je třetí nejvyšší východní ortodoxní katedrálou na světě. Na výšku má 86,1 m, na šířku 64,68 m, délka je 70,45 m a kapacita 15 000 osob. Ani na fotku se pořádně nevešla. Kromě katedrály tady najdeme též rezidenci patriarchy Gruzínské pravoslavné církve a arcibiskupa, klášter a vysokou teologickou školu. Jak je tato katedrála stará? Myšlenka postavit novou katedrálu se objevila v roce 1989 v souvislosti s výročím 1500 let od autokefality Gruzínské pravoslavné církve a současně 2000 let od narození Krista. Také to byl klíčový rok národního osvobození od sovětské nadvlády. Základní kámen byl položen až 23. 11. 1995 a stavba byla sponzorována povětšinou anonymními příspěvky občanů a některých podnikatelů. Katedrála byla vysvěcena na svátek Svatého Jiří 23. 11. 2004.

Dále jsem se procházel uličkami s polorozpadlými domky, někdy v opravdu dost značném rozkladu, až jsem dorazil na Náměstí Evropy. Zdejší mapa Evropy je z našeho, evropského pohledu trochu „pokroucená“. To je tím, že Gruzie sama sebe za součást Evropy považuje.

Cesta na pevnost vyžaduje pevné odhodlání

Na pevnost Narikala jsem se chtěl svézt lanovkou. Jenže jsem nezjistil, od kolika jezdí. Proto jsem šel po svých. Nejdříve jsem nezvolil tu správnou trasu a po výstupu do kopce jsem skončil ve slepé uličce u soukromých domů. Takže ještě jednou a lépe. Sejít dolů na náměstíčko a vydat se vedlejší uličkou a doufat, že se dostanu k vytouženému cíli. Po necelých deseti minutách jsem dorazil ke vchodu. Pevnost se nachází na kopci mezi botanickou zahradou a sirnými lázněmi. Součástí pevnosti je i nově postavený (obnovený) kostel sv. Mikuláše. Pevnost byla založena ve 4. století a byla to perská pevnost. Rozšířena byla v 7. století. Ani na tuto pamětihodnost se neplatí vstup.

Z pevnosti jsou nádherné výhledy a město vám leží u nohou. Když to vezmu z pravé strany, tak uvidíte Památník krále Vakhtang Gorgasali, Katedrálu Metekhi, Náměstí Evropy, Katedrálu Nejsvětější Trojice, Most míru, Prezidentský palác, Dům spravedlnosti a další.

Kousíček od pevnosti je další monumentální památka, a to Kartlis Deda (Matka Gruzei). Byla postavena v roce 1958, kdy Tbilisi oslavilo 1500 let od svého založení. Jedná se o dvacetimetrovou hliníkovou postavu ženy v gruzínských národních šatech. Symbolizuje gruzínskou národní povahu – v levé ruce drží misku vína, aby pozdravila ty, kteří přicházejí jako přátelé, v pravé ruce drží meč pro ty, kteří přicházejí jako nepřátelé.

Při cestě zpět do města jsem si prošel část se sirnými lázněmi. Lázně v pravém tureckém stylu jsou veřejné a fungují stejně, jako v dobách osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně si oblíbila i taková osobnost jako velký ruský básník Puškin. Kolem mešity Jumah a mostu se zámečky zamilovaných jsem se dostal až na konec promenády, kde byl vodopád. Přímo v centru města, tomu byste nevěřili.

Vyfotil jsem se také s Tamadou, sochou muže držícího roh na víno. Jedná se o toastmastera na gruzínských slavnostech.

Ještě zdaleka nekončíme

Další zastávkou byla Katedrála Sioni, kam jsem se bohužel nedostal. Probíhala zde zrovna mše a kostel byl narvaný k prasknutí. I před vchodem byly davy modlících se lidí. Chrám je z 5. až 7. století (zdroje se různí) a je považován za jedno z nejsvětějších míst Gruzínské pravoslavné církve. Katedrála byla pojmenována podle hory Sion v Jeruzalémě a zasvěcená je Panně Marii.

Most míru je 150 metrů dlouhý a byl otevřen v květnu 2010. Je zde nainstalováno spousta led světýlek a v noci je most nasvícen (bohužel jsem to díky změně ubytování neviděl). Design má připomínat mořské zvíře, ale místními je přezdíván mostem „Always Ultra“ pro jeho podobu s dámskou vložkou.

Následoval prezidentský palác, který se nachází v zrekonstruované budově bývalého císařského četnictva a také Hodinová věž – podle popisu se zde každou celou hodinu něco děje a každou lichou hodinu hraje. Dle mých hodinek jsem dorazil přesně v 11:00 a už bylo po akci, lidé se rozcházeli. Snad se mi poštěstí příště.

Promenáda Rustaveli-Boulevard tvoří srdce starého města a je lemována platany. Na ní se mimo jiné nachází kostel Kašveti, státní obrazárna, historické muzeum, státní divadlo Rustaveli, opera a budova parlamentu (od roku 2012 je instituce přesunuta do Kutaisi). Před každým divadlem jsou na chodníku hvězdy místních celebrit.

Tentokrát jsem si ochočil i autobus

Dopravní systém je zde docela dobře propracovaný. Na začátku pobytu si koupíte kartičku, kterou si nabijete vámi zvoleným obnosem a můžete ji použít jak na metro, tak na autobusy i lanovku. Dokonce na jednu kartičku mohou cestovat dva cestující, ale není to tak výhodné, protože když si jednou „pípnete“, tak pak asi hodinu a půl jezdíte za jeden tarif, ale druhý pasažér platí při každém přestupu. Částky naštěstí nejsou tak závratné. V každém autobuse je výpravčí, který kontroluje, zda jste kartičku přiložili a zda vám vyjela jízdenka. Na konci pobytu kartičku vrátíte a oni vám vyplatí neprojetou částku i zálohu za kartičku. Jen se u toho musí vyplnit dva papíry, například i číslo pasu.

Poslední navštívenou „atrakcí“ byl Památník Historie Gruzie, který se nachází poblíž Tbiliského moře. V horní části 30 metrů vysokých sloupů se nacházejí králové, královny a hrdinové a dolní část představují příběhy ze života Krista. O této zajímavosti jsem v oficiálních průvodcích nenašel ani zmínku, ale cestovatelé se o ní zmiňovali. Pátral jsem, pátral, a dokonce našel i spojení veřejnými prostředky. Nejdříve metrem a pak dvěma autobusy. Zpět to byl jen jeden bus a metro rovnou na autobusové nádraží, odkud jsem se přemístil zpět do Kutaisi, kde jsem měl zamluvený celodenní výlet s místní agenturou. Máte se na co těšit…

P.S. Tento večer už vínko bylo.