Blog

Haló, je tu někdo? Jsem sám ve tmě. Ale venku slyším hlasy, spoustu hlasů – mužské, ženské i dětské. Vykouknu z batohu a opravdu. Všude se hemží… všechno a všichni. A najednou… žuch, vrrrr… a já jedu! A víte kam? Já už ano. Až do italského horského sedla Aprica, přes 1000 km od Brna. Budeme lyžovat! Hurá!

Cestou necestou

Vítr fouká, rakouské větrníky se pilně otáčí a všude vládne spokojenost. Ale ouha! U Salzburgu déšť, sníh, zácpy. Nikdo však nenadává. Všichni jedou na dovolenou. Děti mají jarní prázdniny. A co já? Dovolená, prázdniny, nebo práce? Nám pandám je to celkem fuk. Rozhodně ale zahálet nebudu… alespoň doufám.

Úzká silnice, horské srázy, tma a v dálce spousta mihotavých světel. Za chvíli už budeme na místě. Autobus však zamrzl. Zabrzdil a dál asi nepojede. Brrrr, venku je -12 stupňů? Tak schválně, hodí mě mezi kufry na kolečkách a pytle s lyžemi, až budeme čekat na náhradní dopravu? Bránil bych se zuby, nehty a odhodlané pandě štěstí přeje! 🙂

Kolem desáté večerní už plním prázdný žaludek v cílové stanici. Těstoviny, maso, hranolky a SALÁT, KOPY SALÁTŮ… ještě polít balzamikovým octem a olivovým olejem a největší mňamka je na světě. A pak už jen něco měkkého na spaní. Bydlím se dvěma milými lidmi a musím říct, že jsou moc fajn, stejně jako náš hotelový pokoj. Spím na stolku se zrcadlem a hlídám týdenní zásoby všeho možného a všeho dobrého. Zítra prozkoumám pokoj, celý hotel Roma a možná i jeho okolí.

Panda polární – nový druh čeledi Bagalio

Ráno se šlo lyžovat, ale prý to není pro pandy. Bodejť by taky jo, libujeme si v úplně jiných klimatických podmínkách! Plán zní tedy jasně – obsadím strategickou pozici a budu hlídat pokoj.

Pátý den už to však začíná být celkem nuda, tak jsem si řekl dost a vyrážím na sjezdovku! Kožich mám po zimě ještě dost huňatý, aby mi nebyla zima a slunce mi dává naději, že den v mrazu zvládnu bez újmy. Nakonec jsem ještě rád, že jsem si nezapomněl své sluneční brýle.

A už jedu! Nasedám na lanovku, vlek, sedačku a najednou (no dobře, chvilku to trvalo) se ocitám ve výšce 2300 metrů nad mořem. Krása! Zasněžené hory, modrá obloha, šlehačkové mraky – pecka. Oblouk vpravo, vlevo, strašně to sviští a fučí mi do uší. To je jízda!

Dole se připojuji k lidské smečce a probouzí se ve mně trochou sentimentu. Lidé jsou různí – někteří nám berou potravu a ničí místa pro náš život. Tito lidé tak nevypadají. Ať mluví česky nebo italsky, cítím se mezi nimi doma. ♥