Blog

To mi takhle jednou kamarád Kiwi zavolal přes Skype, ať se za ním někdy zastavím. Zrovna jsem v té době nic v plánu neměl, tak jsem si říkal, proč ne. Jenže pak se jsem se podíval na mapu a zjistil, že mě pozval na konec světa.

Čím dál, tím líp

Kam? Kamsi do jižního Pacifiku, do země zvané Nový Zéland, což jsou nějaké dva ostrovy v moři (pokud bych byl hnidopanda, tak vlastně tři a ty malinký, co jsou všude kolem). Kolem dokola nic. Nejblíž je Austrálie a i ta je 1600 kilometrů vzdálená. Tak jsem si řekl, že pozvánka na konec světa se neodmítá a vyrazil jsem.

Další rozhodování mě ještě čekalo na letišti. Kudy tam? Přes Londýn a LA, přes Asii nebo přes Dubaj? Rozhodl jsem se pro poslední variantu, v Dubaji jsem strávil pár dní a když už mi ty čtyřicítky začaly lézt do kožichu, sedl jsem na letadlo do Aucklandu. Po sedmnácti hodinách jsem se vykulil z letadla a rozhodl jsem se, že tu nějakou chvíli zůstanu, protože mě takovýhle dlouhý lety zase tolik nebaví. A Kiwi říkal, že k vidění je toho tady dost, tak se to musí řádně prozkoumat. A měl pravdu.

Svět vzhůru nohama

Ráno jsem zjistil, že je 11. listopadu a mělo by sněžit. Jenže tady je to všechno vzhůru nohama, tudíž nezačíná zima, ale léto a sněhu se tu asi nedočkám. Tak jsme místo čekání na Martina vyrazili do přírody. Tentokrát do Tawharanui, cca hodinku a půl jízdy od Aucklandu. Takový ideální víkendový výlet.

Tawharanui je menší regionální park a zároveň ptačí rezervace, kde jsou k vidění různé druhy ptactva, mimo jiné se tu vyskytují i nelétaví kiwi, kteří patří k ohroženým druhům. Po cestě je několik míst k zaparkování, my jsme zvolili Anchor Bay, parkoviště u pláže. Kousek od vstupu do parku se nachází malý domeček s informacemi o místní fauně a flóře a o značených trasách pro pěší a pro cyklisty. Veškeré druhy ptactva si tu můžete prohlédnout na fotkách.

Poté co jsme se dostatečně vzdělali a vybrali si trasu, kterou si projdeme, zastavili jsme se ještě na chvíli u cesty a užívali si výhledy na pláž. Kochali jsme se. Bylo krásné počasí, slunečno a výhledy parádní.

Co se vám vybaví, když se řekne Nový Zéland?

Abych se přiznal, mně se nevybavilo napoprvé nic, a navíc jsem to musel hledat na mapě. Ale teď už tu jsem nějaký ten pátek a trochu jsem se rozkoukal a zjistil jsem, že:

• kiwi není jen ovoce, ale taky nelétavý pták a místní obyvatelé se s oblibou též nazývají kiwi
• národní sport tu není fotbal ani hokej, ale rugby – viděl jsem jednu hru a od pohledu docela drsný
• Nový Zéland má ve znaku kapradinu a je jich tu všude habaděj, tak jsem si taky na jednu vylezl

Pandy nejdou s davem

Potom jsme už dorazili k rozcestníku a chtěli následovat žlutou odbočku na Ecologic Trail, který jsme si vybrali. Na rozcestníku ale byla odbočka na „alternativní“ Ecologic Trail kamsi skoro do pralesa, tak jsme si ještě trochu zašli. Stálo to za to. Hned u cesty jsme se ponořili do buše a před námi se otevřel most přes potok.

Z prosluněné cesty jsme se rázem ocitli v zemi stínů, tam kde by to jeden zrovna nečekal. Dál trasa vedla zase prosluněnou cestou kamsi do neznáme. My jsme se ale vrátili na Ecologic Trail a pokračovali po žlutých značkách. Cesta vedla po zpevněné cestě podél potoka, kde jsme viděli hnědé kachny (anglicky Brown Teal nebo v maorštině Pateke).

Další část cesty vedla do lesa, přesněji do Kauri lesa. Kauri je místní strom, může dorůst až 50 metrů, kmen v průměru dosahuje až 16 metrů a strom může žít déle jak 2000 let. Dřevo se po staletí využívalo pro stavbu lodí a domů nebo pro dřevořezbu. S příchodem prvních evropských osadníků a potřeby získat zemědělskou půdu byla značná část kauri lesů vykácena.

V současné době je kauri ohrožen plísní Phytophthora agathidicida (PA), která ohrožuje populaci kauri lesů především v severní části Severního ostrova. Protože není znám způsob, jak tuto chorobu zastavit, při každém vstupu do kauri lesa je třeba si očistit obuv a nastříkat ji připravenou dezinfekcí, která je k dispozici při vstupu do lesa.

Vydezinfikoval jsem si tedy tlapky, takových krásných stromů by byla škoda. Trasa už potom vedla do lesa a do buše. Všude kolem jsme slyšeli zpěv ptáků, ale zahlédnout nějakého, to už chtělo celkem pořádnou dávku štěstí.

Přestat se má v nejlepším

Cesta se dál opět rozdělovala. Buď odbočit na můstek přes potok nebo dál rovně za nosem. Na můstek jsme došli, ale potom jsme pokračovali po původní stezce. Po nějaké době jsme ale zjistili, že část cesty je ještě ve výstavbě. Sice se dalo pokračovat, ale po vydatných deštích v týdnu byla cesta hodně rozbahněná a mně se začaly bořit packy. Probrali jsme to s Kiwim, došli k závěru, že máme hlad a že se vrátíme na pláž a uděláme si piknik. A jak jsme řekli, tak jsme udělali.

Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou. Bylo kolem poledne, ideální čas na oběd. Na pláži bylo poměrně živo, rozhodně jsme nebyli jediní, co se rozhodli tu poobědvat. Ve vlnách se prohánělo pár surfařů. Surf mám na seznamu věcí, co tu chci zkusit, ale zatím jsem nenarazil na prkno v mojí velikosti. Naděje se ale nevzdávám.

A to je pro dnešek vše. Hobity jsme sice nepotkali, písek z kožichu vyklepávám ještě teď, ale skvělých zážitků mám opět habaděj. 🙂