Tilburg: Let ke hvězdám
Některé zážitky z pandy hned vyprchají, na některé nejspíš vzpomíná celý život. A také potřebuje čas a odstup, než dokáže napsat o něčem tak mimořádném, jako byl koncert Ayreon v holanském Tilburgu. Tisíc kilometrů za kulturním zážitkem? Pro mě žádná výzva! My pandy jsme přece známé svým srdnatým elánem, nezdolnou trpělivostí a hlavně… výtečným hudebním sluchem.
Ayreon je jedním z projektů nizozemského skladatele Arjena Lucassena, který je pro mnohé nadšence progresivní a experimentální hudby legendou. Jeho věhlasný projekt, který v sobě od roku 1995 kombinuje prvky rocku, metalu, folku, ambientu a mnoha dalších žánrů, již spojil nespočet předních světových zpěváků, hudebníků a umělců. Na jednom albu, které mají většinou podobu tzv. rock opery, najdete i 17 různých zpěváků a 10 instrumentalistů slavných kapel. Každé album je navíc konceptuální, tedy vypráví příběh, většinou se sci-fi tématikou, a příběhy všech alb jsou propojeny v jedno velké vyprávění. Vzhledem k rozsáhlosti projektu však Ayreon nikdy živě nevystupoval. To se změnilo až toto září, kdy během jediného víkendu proběhly tři jedinečné koncerty. Asi si umíte představit, že všechny byly vyprodané rok dopředu během několika hodin. [ukázka]
Z Brna jsme vyrazili v pátek. Naše nadšení z cesty hned zpočátku zchladilo dvouhodinové čekání na D1 v pořádné koloně. Není však žádná překážka, která dokáže pandu odradit od zážitku! S novým elánem jsme tedy objeli Prahu, propletli se malebnými vrcholky Českého středohoří a už jsme si to rázovali po německých dálnicích. Ty, vám řeknu, jsou prostě parádní! Široké, kvalitní a bez rychlostních limitů. To byla jízda… přímo let! Svištěli jsme po nich až do noci, nad hlavou měli celé hvězdné nebe, poslouchali jedno album za druhým a zpívali si, celí nedočkaví nedělního koncertu…
Před půlnocí na nás však již padla únava. Utábořili jsme se tedy nedaleko národního parku Harz, kam jsme vyrazili druhý den. Jedná se o nejvyšší pohoří severního Německa, s nejvyšší horou Brocken 1141 metrů nad mořem. Tento holý vrch byl v německých pověstech vždy spojován s rejděním čarodějnic a čertů a propůjčil si ho pro Fausta i Goethe. Zaparkovali jsme ve vesnici Schierke (jež perfektně upravená hýřila krásnými stavbami, pozlátky pro záplavy turistů) a vyšplhali jsme na vrchol. Výhled na okolní kopce byl znamenitý a na osamělých kamenech chyběly pouze ty slibované čarodějky. Uprostřed lesů jsme ale náhle uviděli hustý kouř. Obávali jsme se, že někde hoří, ale tu náhle slyšíme troubení vlaku a až na vrchol za námi přijela – věřte, nebo ne – parní lokomotiva. To se opravdu může přihodit jedině v Německu. 🙂
Další zastávkou na naší cestě do Tilburgu byl Bergpark Wilhelmshöhe u německého města Kassel. Je to největší svahový park v Evropě a druhý největší na světě. A také památka UNESCO. V parku stojí několik novogotických staveb, třeba umělá zřícenina hradu Löwenburg nebo zřícenina románského akvaduktu. Nejpůsobivější je však monument Hercules tyčící se nad městem. Pod ním se nachází velkolepá kamenná kaskáda, po které každou středu a neděli stéká kolem 350 000 litrů vody. Musí to být velkolepý zážitek. A ačkoliv jsme dorazili do parku v sobotu a kolem kaskády stálo několik vysokých jeřábů, nádherný výhled na soumrakem zahalené město jsme si rozhodně vychutnali.
Čekání se vyplatilo
V neděli ráno jsme překročili holandské hranice a přijeli do Tilburgu – místa, které se toho večera mělo stát dějištěm vysněného koncertu Ayreon. Samotné město mě moc nezaujalo. Samé obchody s oblečením (žádné v pandí velikosti), domy jeden jako druhý, sterilní pořádek v ulicích. A architektonických zajímavostí a starých památek aby jeden pohledal. Výjimkou snad byl jen okázalý novogotický kostel svatého Josefa Heuvelse Kerk. My jsme ale stejně nepřijeli za památkami, nýbrž za hudebním zážitkem. A ten měl brzy následovat.
Do fronty jsme si stoupli už více než dvě hodiny před otevřením klubu a udělali jsme dobře: když se konečně otevřely dveře, byla řada až za roh ulice. Ačkoliv se takové čekání může zdát dlouhé, my jsme se rozhodně nenudili – ve vzduchu bylo cítit kolektivní těšení se mnoha rozmanitých fanoušků, kteří přijeli z více než 60 různých zemí celého světa. Jeden americký mladík dokonce před frontou poklekl vedle své samičky a požádal ji o ruku. Ta dojetím ani nemohla mluvit, ale nakonec vyslovila své „yes“ a oba za to sklidili potlesk všech přihlížejících. No nejsou ti lidé rozkošní? 🙂
Poslední hodina a půl v napjatém přítmí klubu 013 byla ale k neunesení. Nemohli jsme se dočkat, až koncert začne. Bezmála čtyřhodinové čekání se ale vyplatilo a od pódia nás dělilo jen několik řad. Pak konečně světla zcela pohasla a dav začal skandovat. Když se na pódiu objevily první velké hvězdy, všichni se mohli potrhat a pak už jen upadli do dvouapůlhodinové hudbení euforie. Ohně šlehaly do výše, až mi téměř opálily fousky na tváři. Z tématických vizualizací na obrazovce větší než plátno kina oči přecházely. Řada účinkujících se zdála nekonečná a když jsem si myslel, že už jsem viděl každého z nich, stále mě překvapovali noví a noví hosté. Písní zaznělo opravdu hodně a mnoho z nich platilo za mé oblíbené. Fakt moc jsem si koncert užil a rozhodně patřil k nejlepším, co jsem kdy viděl.
Na cestě zpět jsme zastavili ještě v kouzelném městě Bamberk v Bavorsku. Jeho historické centrum je plné úzkých ulic a starobylých hrázděných domů typických pro německou architekturu. Řeka Regnitz malebně protéká pod mosty a věžemi, na březích i v ulicích bylo pěkně živo. Město má významnou historii, zejména jako církevní centrum. Tolik kostelů na jednom místě jsem snad jaktěživ neviděl! Se západem slunce jsme se ale rozloučili s naším výletem a vyrazili na cestu domů. V srdci každé pandy plane nezkrotná touha žít naplno… a pro tento víkend rozhodně byla naplněna po okraj.
Remember Forever!