Země slunce a solných plání
Po dechberoucích zážitcích v Peru utekl přesun do prosluněné (ale stále poměrně chladné) Bolívie jako voda. Na vzpomínkách jsem se vznášela jako na obláčku. Ani jsem se nenadála a už mě čekala další nálož jedinečných vjemů a neopakovatelných dobrodružství.
Prvním z nich byla vytoužená návštěva Isla del Sol alias Ostrova Slunce. Ten leží na obrovitánském jezeře Titicaca, které se rozléhá přes Peru i Bolívii. Není to však ledajaký ostrov – podle legendy se právě zde zrodilo Slunce. Najdete tu také zbytky inckých stavení pocházejících někdy z 15. století. Dodnes je tento ostrov uznáván jako poutní místo, v čemž se popravdě moc nevyznám. Pro mě byl přitažlivý opět hlavně díky výhledům. Nečekaně.
Proslulý Ostrov Slunce jsme si nemohli nechat ujít!
Když se koloběžky zastavily podruhé, myslela jsem, že mě šálí zrak. Sníh? To se mi snad zdá! Zdálo. Byla to sůl! Solní pláň Salar de Uyuni mě natolik rozhodila, že jsem i dovolila, ať mi Sanny vleze na záda, která si jindy opravdu úzkostlivě hlídám. 😊 Z takového množství soli prostě přecházel zrak.
Salar de Uyuni je největší solní plání na světě. Má rozlohu 10 582 km²!
Ještě větší překvapení nás ale čekalo uprostřed solní pláně, kde se jakoby nic rozprostíral ostrov Incahuasi. Ten byl plný kaktusů, na něž jsem se dívala trochu nevěřícně, ale také se značným respektem. Mít bodlinky v kožíšku totiž není zrovna příjemné, a tak jsem jen rychle a opatrně zapózovala a raději pelášila pryč.
Tyto kaktusy vyrostou asi o 1 cm za rok, a to do délky až 12 metrů.
Kde jsem si však opravdu vyhrála, bylo legendární pohřebiště vlaků. Tam jsem si s chutí zahrála na schovku. Toto netradiční „muzeum“, jež se nachází v nadmořské výšce 3 670 metrů byl fakt zážitek. Stále u mě však vítězí přírodní panoramata, a tak pro tentokrát končím s povídáním a jdu se připravit na další cestu.
Železniční trať zde byla vybudována britskými inženýry již na konci 19. století.
